Základní myšlenkou knihy Do psího nebe je nechat svého psího kamaráda odejít v pravý čas, potlačit své ego ze strachu ze smrti a nenechávat ho odcházet v bolestech. Elli H. Radingerová čtenářům – pejskařům nabízí to, čeho nejsou, myslím si, mnozí majitelé pejsků schopni. A sice naplánovat si smrt svého čtyřnohého nemocného nebo starého kamaráda a zvážit, jak naložit s jeho ostatky. Ujistíte se, že na tom není nic morbidního a že díky tomu i vy získáte větší klid pro sebe, který můžete přenést na svého psího parťáka, jenž vás obzvláště teď potřebuje.
 
Pokud hledáte pochopení při zpracovávání svého smutku z odchodu a ve svém okolí ho nenacházíte, Do psího nebe bude vhodná kniha pro vás. Pohladí a snad i obejme, má-li suplovat to, čeho se vám od známých nedostává.

Tohle není čtení do autobusu...
Na jízdu autobusem mi zrovna vyšla kapitola, kdy Radingerová finišovala přípravy na odchod její milované feny Shiry. Ačkoliv jsem se chtěla držet, oči se mi zalévaly slzami, a abych před spolucestujícími nepůsobila jako knihomol, kterého nalomí kdeco, musela jsem čtení přerušit a nechat si následující řádky na doma.

Kniha ale není jen o definitivní ztrátě
Autorka se také dostává k jiným tématům, jako jsou ztracená zvířata (útěky, krádeže), pořízení si pejska ve vyšším věku a jiné. Prostor dává i finanční stránce. Mnoho lidí, kteří si chtějí pořídit psa, totiž nereflektuje to, že i mladému psovi se může stát úraz nebo může přijít onemocnění. Nehledě na to, že i pravidelné výdaje za kvalitní stravu, pravidelnou veterinu a další potřeby zasáhnou do rodinného rozpočtu. Promyslet i tento aspekt je proto velmi důležité. Radingerová se čtenáři sdílí svou zkušenost s adopcí psa z ciziny, v jejím případě z Rumunska. Co mě nemile překvapilo, bylo, že u ní zvítězilo srdce, když uviděla svou budoucí fenku na fotografii, a rozum zůstal v ústraní – i přestože to pak promýšlela. A tak se stalo, že jí byl předán pes, který se bál vlastního stínu. Nemám obavy z toho, že se o fenku Radingerová nepostará, nezajistí jí dostatek vhodné péče, pozornosti a socializace, kterou takhle poznamenaný pes vyžaduje. Ale je mnoho lidí, kteří si takto vyhlídnou psa z ciziny, s vidinou toho, že udělají dobrý skutek, a nezvládnou to, protože teprve až ve chvíli, kdy mají psa doma, zjišťují, jakou má daný pes vlastně náturu. Na vině nejsou jen oni, ale hlavně organizace, které tyto adopce zprostředkovávají. I nad tímto se autorka ze své perspektivy laika v tomto oboru pozastavuje.

Do psího nebe původně neměla vyjít, měla zůstat jen vzpomínkou pro autorčinu potřebu, také sloužila k tomu, aby se vypsala ze smutku. Stejně jako u Moudrosti starých psů sdílí Elli H. Radingerová niterné emoce a zpovídá se ze své nekonečné lásky ke svým čtyřnohým členům rodiny.

Recenzentka Radka