Ludmila Vaňková je spisovatelka historických románů, novinářka, překladatelka a redaktorka. Věnovala se také divadlu a divadelní kritice. Její literární dílo zahrnuje nyní již 31 románů, které stále znovu a znovu vycházejí. Stěžejní část tvoří královské románové ságy Přemyslovců a Lucemburků, ve kterých ožilo slavné údobí českých dějin 13.-14. století. Na besedě však tentokrát představila svou vlastní biografii.

Život na rozhraní věků

Vlastní životopis Ludmily Vaňkové začíná jako román o dětském ráji.

Její otec byl ředitel několika finančních ústavů a později člen nejužšího vedení České národní banky. V jeho bohaté knihovně se záhy seznamovala s literaturou a historií a v jejích dětských snech nechybělo přání zachytit literárně celou českou historii. Rodina žila v harmonii, taťka pracovně vytížený si vždycky udělal čas na své dcery Blanku a Ludmilu. Mamka se starala o taťku, o rodinu, angažovala se v ženském hnutí, dobře se znala s Miladou Horákovou a její osobní zálibou byla hudba, hra na klavír. Obě dcery po ní zdědily hudební nadání, Blanka se profesionálně věnovala zpěvu a Ludmila, s matematickým talentem po otci, tíhla k divadlu a literatuře. Pak ale přišel pád do propasti, inferno, taťka byl za heydrichiády popraven, rodina zůstala bez živitele, matka s dcerami se musela vystěhovat z Prahy do Řevnic. Hodně jim tehdy pomáhal Oldřich Pecl, který byl v odboji stejně jako taťka, a krutý osud na něj dopadl až v padesátých letech, kdy byl popraven v procesu s Miladou Horákovou.

Po válce studovala Ludmila Vaňková na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, opět se setkala se zmizelou přítelkyní Hanou Proškovou, mezi studenty měla řadu zahraničních přátel, ale mohla se s nimi znovu vidět až po čtyřiceti letech. Rok 1948 pro ni znamenal vyloučení z vysoké školy a svůj doktorát dostala až po listopadu 89.

Přijela jste nám představit svůj životopis, který se jmenuje Život na rozhraní věků. Na rozhraní jakých věků jste žila a žijete?
Je to 20. století, které pokládám za absolutní předěl nejen mého života, ale celkově lidstva. Převrátil se život lidí. Myslím teď z technologických důvodů. Velmi se liší život bez elektroniky a s elektronikou.

Kdo vás inspiroval k tomu, abyste sepsala své paměti?
Byla to má vnučka Helenka. Naléhala tak dlouho, až jsem se do toho pustila. Původně jsem chtěla tak sto stran, ale nakonec jsem nevěděla, jak skončit a vyšla z toho taková kniha s více než čtyřmisty stranami.

Jak dlouho kniha vlastně vznikala?
Odhaduji to asi na rok nebo rok a půl. Přesně už nevím, kdy jsem s knihou začala, do poslední chvíle jsem ještě něco upravovala.

Bylo snazší psát o sobě než o někom jiném? Nebo to bylo právě naopak?
Bylo to právě naopak. Zdálo by se, že je jednoduché si vybavit všechny vzpomínky, ale není to tak.

Na které období bylo pro vás nejtěžší vzpomínat?
To bylo asi období druhé světové války. To bylo takové nejkrajnější období, které jsme zažili, přišla jsem o tatínka, což mě poznamenalo.

Při čtení kapitoly o vašem dětství mě zaujalo hrnění. Můžete divákům přiblížit, co to bylo?
Vzniklo to z četby knihy Růže z Kavkazu, kde jsme si hráli tak, že jsme si každý rozdělili do svého dvora hrdiny z knihy a povídali si s nimi.

Váš první román vyšel v roce 1977. Jak jste se vůbec dostala k historickému románu?
Historický román byl vlastně základ všeho, co jsem kdy napsala. K historii jsem se dostala studiem našich dějin od dětství, jelikož tatínek nám před spaním vyprávěl mytologické příběhy. Později jsem o historii také hodně četla.

Je v historii nějaké období nebo osobnost, která vás nezajímala a nechtěla jste ji zpracovávat?
Celé Habsburské období našich dějin.

Tvrdíte, že dnešní době moc nerozumíte. Myslíte si, že až bude naše doba historií, bude o něco přehlednější?
Tak to nevím. Nedovedu si představit, jak se bude pohled na dnešní dobu vyvíjet. Myslím si, že lidstvo se už teď velice změnilo.

Byla jste vášnivou ochotnicí. Divadlo jste hrála více než čtyřicet let. Co vám to dalo do vaší tvorby?
Já doufám, že mi to dalo takovou čtivost. Myslím, že to je dostatečný přínos pro literární činnost. Ke každé své postavě přistupuji jako herec a snad je to i znát.

Máte momentálně rozepsáno? Můžou se čtenáři těšit na nějakou knihu?
Ano, mám, ale jen zkraje. Ještě jsem se nevzpamatovala z toho životopisu. Chci napsat příběh Vratislava a pokud by se mi podařil i Vladislav, budu ráda, ale nemohu za to ručit. Bylo mi devadesát, tak už to není tak lehká věc.

Besedu moderovala: Sandra Procházková