Svou práci bere Elizabeth jako poslání, dětské křehké dušičky jsou pro ni tím nejdůležitějším, čemu chce zasvětit svůj život. Pro tuto profesi byla ochotna se vzdát i lásky. Samozřejmě, že v tak mladičkém věku ještě nevěděla, o co se ochuzuje, brzy na to však přijde. Nastupuje do jeslí+3 původně sloužících potomkům židovských matek, které byly založeny v roce 1906 Spolkem kojeneckého ústavu a dětského domova v Amsterdamu. Staly se nejmodernějším zařízením svého druhu v celém Nizozemsku.

Avšak píše se rok 1941 a zdánlivě poklidný život obyvatel země se začíná proměňovat v noční můru díky narůstajícím restrikcím mířeným proti Židům. Bettyna rodina řídící úspěšný obchod s látkami následkem toho postupně ztrácí pevnou půdu pod nohami. Najednou nemá ani prostředky k obživě, ani domov. Začíná teror ze strany fašistické NSB a paramilitární jednotky WA. Židé z celého Nizozemska byli nuceni se přestěhovat do hlavního města, a to se začalo neřízeně přeplňovat. A postupně se jim, stejně jako Židům v jiných okupovaných evropských zemích, zakazovalo vše, co se jen dalo. Nové vyhlášky byly vydávány téměř každý den.

Když se z divadla naproti jeslí stane největší shromažďovací a deportační centrum pro nizozemské Židy, padne rozhodnutí, že právě jesle budou sloužit jako jeho pobočka, tzv. „čekárna smrti“ – vychovatelky se od nynějška budou starat o dětí čekající na transport do koncentračního tábora. Příběh dětiček a ošetřovatelek je současně doprovázen ohavným počínáním německých vojáků v ulicích této severské země.

Betty byla troufalá, přímočará a neskutečně odvážná dívka. Platí pro ni: co na srdci, to na jazyku. A právě pro svou povahu a dobré srdce ji ředitelka ústavu Henriëtte Pimentelová zasvětí do promyšleného systému pašování dětí a jejich umisťování do vhodných rodin či nejrůznějších úkrytů. Nizozemci se proti Němcům začali stavět na odpor začátkem roku 1943, kdy do pracovního nasazení byli povoláváni i vojáci z první světové. Odboj roste a s ním se zvyšuje i počet těch, kteří jsou ochotní skrývat Židy. A právě toho se rozhodnou ošetřovatelky využít.
 

„Osvětim je v pohodě, normálně se v něm pracuje. Ty hororové zvěsti se nezakládají na pravdě. Každý ví, že fámy se v ústním podání nafukují a nafukují. Neměli bychom se na té hysterii podílet.“ – citace z knihy, str. 74 –
 

Vše funguje za tichého přihlížení správce divadla Walter Süskind. Nicméně nastane doba, kdy ani tzv. sperre, dokument, který osvobozoval potřebné pracující Židy před deportací do pracovních táborů, ztratí své záruky jakési pomyslné imunity. Betty se tak ocitá ve spárech hrůzné Třetí říše…

Židovské jesle vykreslují dojemný, ale vlastně příšerný příběh o odvaze zcela „obyčejných“ lidí. Pro mne kniha přinesla nové zjištění, že norimberské zákony platily dokonce i v Nizozemí. Odhady hovoří o tom, že díky jeslím se podařilo zachránit na šest set dětí.


Autor: Denisa Šimíčková