Recenze: Levá strana světa

archiv revue
Niterný společenský román americké autorky nás zavede za cílevědomou ženou, která ignoruje znamení „Zastav se a zvolni“. Jaké to bude mít důsledky pro ni a její rodinu? Příběh láká i díky málo prozkoumané neuropsychologické poruše.

Přiznám se, že knihu Levá strana světa bych s lehkostí přešla, kdyby na přebalu nestálo: „Autorka bestselleru Pořád jsem to já“. Jsem barbar, nečetla jsem ho, ale viděla jsem výborné filmové zpracování s Julianne Moore, která za roli získala Oscara. Spisovatelka Lisa Genova je neurovědkyní, a proto má k tématům svých knih blízko a musím říct, že je volí velmi zajímavě. Svůj první román Pořád jsem to já vydávala vlastním nákladem. Kniha se však dočkala mnoha dotisků a stejně jako následující tituly šla na dračku. V České republice zatím vyšly pouze její dva výše zmiňované tituly.

Dalším hlediskem pro volbu titulu bylo, že jsem z anotace cítila, že by kniha mohla být poučnou pro ty, jež se stále za něčím honí. Mezi takové lidi patří i Sára. Žije vytíženým životem. Je viceprezidentkou pro lidské zdroje v mezinárodní poradenské firmě sídlící v Bostonu. Svých čtyřiadvacet hodin využívá naplno, a kdyby to šlo, vmáčkla by do jednoho dne dalších x hodin a volno by si stejně nenašla. S manželem Bobem mají tři malé děti, dům, kde žijí trvale, a dům, kam párkrát za rok jezdí na dovolenou. Splácejí hypotéku, studentské půjčky. Sára má obavy ze ztráty manželovy práce, jejich sexuální život je nulový, do toho obří dávka stresu z práce, kterou sice miluje, ale zároveň jí přináší špatnou životosprávu a téměř žádný volný čas. Neustále jede – jede na plné obrátky ve všem. Zvládá dělat několik věcí najednou. Nezná žádné „Zpomal“ a ani by něco takového do svého života nevpustila. To je jen krátký výčet povinností a stručné představení toho, v jakém tempu Sára žije. Není toho na jednu třicetisedmiletou ženu zrovna málo.

V tomto doslova „životním běhu“ ji zastaví až autonehoda, kterou způsobí vlastní nepozorností při řízení. To, že chtěla zvládnout pracovní hovory během jízdy, jí převrátí život naruby. Po traumatickém poranění mozku se projeví syndrom opomíjení. Sára nevnímá nic, co se nachází vlevo, nevidí věci vlevo, nemůže pohybovat levou částí těla. Z prvotního šoku se rychle dostává a díky svému odhodlání a touze vždy vyhrát začíná rehabilitovat a dělat pokroky. Co obnáší syndrom opomíjení, se lépe dozvíme díky popisu z úst Sáry.

Do tohoto už tak emočně složitého příběhu přibývá další linie, a sice Sářina matka a jejich spletitý vztah, který se pozvolna začíná oživovat díky této tragické události. Do stavu, kdy byly po celé roky v kontaktu minimálně, se dostaly kvůli jiné rodinné tragédii.   

Ich forma – vyprávění z pohledu Sáry – nás naplno vtáhne do děje. Čteme, co dělá ona a její rodina, ale zejména, co si myslí (a není toho málo). Známe všechny její pochybnosti, plány, obavy. Dříve samostatná žena naplno využívající všechny smysly je nyní odkázána na druhé. A tak je jasné, že v hlavě jí běhá spousta myšlenek – vztek, odpor k pomoci od určitých lidí, šance na částečné či úplné uzdravení, možnost, že s handicapem bude žít navždy. Opomenout nemohu ani smíření se s minulostí, s čímž vnitřně bojuje mnoho z nás. Jen tak ale můžeme ve svém bytí dojít dál, tak jako se to podařilo Sáře. Co je pro mě zvláštní, je to, že od začátku jsem s hlavní hrdinkou zcela nesympatizovala. Sára je kariéristka, která se snaží zvládnout mnoho rolí. Přesto v roli matky nemůžu přehlédnout nedostatky, které mě vyloženě rozčilovaly. Ale takový styl výchovy u některých Američanů zkrátka panuje, viz třeba marshmallow na snídani, minimální čas strávený s dětmi. Její život nepovažuji za dokonalý. Nicméně její přístup se v průběhu vyprávění mění. Na knize oceňuji i to, že není happy endem ve všech směrech, protože takový život ani nebývá.

Sára zpomalila až kvůli svému zavinění. Pro čtenáře by ale příběh Levá strana světa měl být výstrahou k uvědomění si toho, že život máme jen jeden a podle něj bychom si měli srovnat i priority. Kromě toho se seznámí s netradiční nemocí, o které jsem ani já dosud neměla ponětí a jež je i pro lékaře poměrně záhadou. Syndromem opomíjení je zde vyjádřena nejen traumatická porucha, ale metaforicky i to, co vše v životě opomíjíme a slepě přehlížíme. I když se jedná o záležitosti, na nichž bychom měli stavět.  

 

Autorka: Radka

Nenechte si uniknout zajímavé články!
Informace o nových článcích, soutěžích, knihách a akcích Vám rádi pošleme e-mailem.
Líbí se Vám tento článek? Sdílejte jej s přáteli.

Nejnovější články

Není snadné vybrat z nepřeberného množství knih, které každý měsíc vycházejí, ty nejlepší. A ne každému se líbí to samé. My jsme se opět snažili vytipovat novinky, které by mohly zaujmout co nejvíce čtenářů.
Vyhrajte thriller, který je osvěžujícím způsobem jiný. Děj se odehrává během několika hodin a má několik paralelních dějových linií. Zajímavé exkurzy do tématu mimické rezonance jsou důmyslně zakomponovány do děje a nijak neubírají příběhu na napětí.
Prémiový obsah
číst více
Druhá kniha nebývale uchopeného cestopisu slovenské sinologičky Dominiky Sakmárové mě opět položila na lopatky, v tom nejlepším slova smyslu.