Za druhé světové války vstoupily Lidice do paměti lidstva. Zločin hromadné vraždy, který zde spáchali okupanti, vyvolal nejlidštější sympatie s touto malou hornickou vesnicí na Kladensku. V mnoha zemích vyrostly činy poctivých a mírumilovných lidí, které pomáhaly bojujícímu Československu i ostatním národům v boji proti fašismu. Až po skončení války bylo možno podrobněji vysvětlit, jak k zločinu došlo a jaký osud museli prožívat lidičtí muži, ženy a děti. O tom vypráví tato kniha.

Čtenář v ní zalistuje soudními protokoly, seznámí se s dokumenty, které hovoří o přípravě i průběhu tragédie. Seznámíme se i se statečnými životy lidických horníků od jejich spolupracovníků, sledujeme těžké dny žen v koncentračních táborech. Se zvláštní pozorností a účastí přijímáme vyprávění zavlečených lidických dětí, které svými životy opsaly neuvěřitelně složité životní dráhy.

Bratrská solidarita národů, válčících za svobodu, které si při vzpomínce na Lidice podávaly ruce, ať jejich jazyk nebo barva tváře byla jakákoli, to je další kapitola života Lidic, kapitola, kterou procházíme téměř všemi světadíly. O desítkách dalších Lidic, jimiž byla poseta naše okupovaná země v době druhé světové války, mluví tato kniha rovněž skutečnostmi dokumentů.

Závěrečné stránky této knihy, které vyprávějí o poválečném šťastném životě svobodných Lidic, ukazují, jak živé Lidice našich dnů stále a znovu jsou symbolem míru a přátelství mezi národy. Kniha má bohatou fotografickou dokumentaci.

Cilčina cesta je román z válečného prostředí o ženě, kterou zachránila její krása, aby ji pak odsoudila…
Když bylo Cilce šestnáct let, byl právě rok 1942 a nacisté ji odvlekli do koncentračního tábora Osvětim – Březinka. Tam hned padla do oka veliteli tábora pro své krásné dlouhé vlasy, a protože byl zvyklý vzít si, co chtěl, oddělil ji od ostatních žen. Byla vyděšená, ale pochopila, že dostává šanci, jak přežít. Ale protože spala s nepřítelem, po válce ji obvinili z kolaborace, odsoudili a poslali na Sibiř. Z jednoho koncentračního tábora se v podstatě ocitla v druhém. Nikoho nezajímalo, jestli měla na vybranou. Nikdo neřešil, co měla dělat žena, která přišla do Osvětimi jako dítě a toužila jen přežít.

Ve vězeňském táboře na Sibiři ji čekaly povědomé situace i hrozby a také nechtěná pozornost dozorců. Pak si ale její práce všimla místní lékařka a vzala ji pod svou ochranu. Cilka se starala o nemocné a pečovala o ně v nelidských podmínkách s maximálním nasazením. Každý den bojovala se smrtí, čelila nepředstavitelným hrůzám a utrpení, a přesto v sobě pořád nacházela sílu pokračovat. A když ošetřovala vězně Alexandra, zjistila, že navzdory všemu v sobě dokáže najít i lásku.
 

V PEKLE KONCENTRAČNÍHO TÁBORA ZACHRÁNILA TISÍCE DĚTÍ

Do koncentračního tábora v Osvětimi přijíždí další transport vězňů. Mezi nimi je porodní bába z Lodži, která na vlastní žádost začíná pracovat v nelidských podmínkách: bez vody, základních lékařských nástrojů a léků. Porody vede na kamnech přikrytých starou dekou. Mnohokrát riskuje život, když se staví proti rozkazům bezohledného Josefa Mengeleho.

Dělá vše, aby ochránila děti před krutými experimenty.

Podporuje mladé matky, jimž byly jejich novorozené děti násilím odebrány a poslány do Říše. Nebo na smrt… V Osvětimi nebyla Stanisławou Leszczyńskou. Byla Mámou. Byla nadějí.

Porodní bába z Osvětimi je dramatický příběh inspirovaný hrdinným osudem Stanisławy Leszczyńské. Polská porodní bába vedla v táboře tisíce porodů, při nichž nezemřelo žádné dítě, žádná žena.

Vzpomínky doktorky Giselly Perlové byly jedny z prvních, které vůbec vyšly, a to pouhé tři roky po osvobození. Lze je považovat za nejdojemnější svědectví přeživších i zavražděných z ženského tábora v Osvětimi-Březince.

Pohled doktorky Perlové na události vOsvětimi není jen ryze osobní, ale vypráví také o ostatních vězních, dozorcích či nacistických funkcionářích. Jako gynekolog a porodník působila v takzvané táborové nemocnici a v neblaze proslulé laboratoři Josefa Mengeleho.

Její lékařskou odbornost nacisté zneužili. Zadání, která měla plnit, byla nepochopitelná, vzpírala se jakékoli vědecké i lékařské hodnotě. Marně se snažila objasnit smysl šokujících experimentů, k nimž Mengele používal židovské, romské i ostatní vězeňkyně a při nichž mu musela asistovat. Její roli ji přinutili hrát pod hrozbou smrti zastřelením, bičováním nebo fenolovou injekcí. Jediné, co mohla konstatovat, že účelem i výsledkem Mengeleho výzkumu bylo mučení a zabíjení.

S palčivým sebezpytováním líčí, jak mučivé bylo její rozhodnutí ukončit těhotenství a způsobit smrt dětí, aby zachránila životy několika tisíc žen.

Být doktorkou v Osvětimi vyžadovalo výjimečnou odvahu a obětavost, vážila si respektu, který jí za to projevovaly její spoluvězenkyně. Úžasné je, že si uchovala schopnost cítit náklonnost či lásku k trpícím ženám, dokázala je utěšit a někdy i znovu probudit jejich vůli k životu. Ze svých vzpomínek stvořila naprosto jedinečné svědectví.

Šokující vzpomínky žen, které prošly peklem německého nacistického vyhlazovacího tábora Osvětim-Březinka. Kniha vznikla na základě rozhovorů autorky s každou z hrdinek.

Leokadia Rowińská se do tábora dostala v třetím měsíci těhotenství. Vzpomíná na kruté zacházení s ženami, nastávajícími matkami. Ireneusz, tak svého syna pojmenovala, se stal nejmladší obětí pochodu smrti. Pochovala ho v krabici od špaget.

Urszula Koperská se do tábora dostala jako osmileté dítě. Vypráví o hladu, stesku a strachu. Její vzpomínky jsou příběhem každého dítěte v Osvětimi.

Walentyna Nikodemová byla v Osvětimi svědkem častého bestiálního chování esesmanek. Právě ona se na konci války střetává s jednou z nejkrutějších vražedkyň a zasadila se o její popravu.

To jsou jen některé z příběhů, ale žádný z nich by neměl být zapomenut.

Nezapomínejme na děvčata, která tímto táborem prošla.
Spatřila v něm obrazy, za něž by se nestydělo ani peklo.
Ty se navždy zapsaly do pamětí obětí nacistických zločinů.
Nezmizí, nepominou.
Budou v nich sídlit až do konce.
Ve vzpomínkách.
V nočních můrách.