Michal Horáček, vystudovaný antropolog, se narodil v roce 1952 v Praze. Publikoval nejprve v zahraničních časopisech, poté se stal redaktorem týdeníku Mladý svět. V roce 1990 s kolegy založil sázkovou společnost Fortuna, kterou později prodali. Je autorem či spoluautorem řady oceňovaných a úspěšných alb, jako například Potměšilý host, V penzionu svět, Citová investice, Tak to chodí a Ohrožený druh. V roce 2007 absolvoval magisterské studium antropologie na Fakultě humanitních studií UK, později získal doktorát. Z jeho tvorby bychom mohli jmenovat kromě Českého kalendáře životopisné vyprávění Kdo víc vsadí, ten víc bere, Kudykam, O tajemství královny krav. Kniha Habitus hazardního hráče je upravenou disertací, kterou Horáček obhájil na Fakultě humanitních studií UK. Věnuje se marginálním skupinám a jejich vztahu k většinové společnosti.

Sbírkou Český kalendář Michal Horáček navazuje na tři různorodé tradice: první jsou literární či malířské cykly inspirované ročním koloběhem, druhou lidový žánr knižních kalendářů, oblíbený zejména v devatenáctém století, a třetí francouzské neboli villonské balady. Tato obtížná lyrická forma, kterou pěstovali básníci ve Francii již od třináctého století, má v češtině krátkou, avšak poměrně bohatou historii. Kromě řady překladů Villonových básní k ní patří i díla původní, na prvním místě 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida (1936), jejichž skutečným autorem byl Vítězslav Nezval. Michal Horáček hledá v rámci villonské balady (kterou tvoří čtyři sloky o celkem osmadvaceti verších se třemi opakujícími se rýmy a refrénem) co nejpestřejší možnosti variací. Pracuje s rozmanitými vrstvami češtiny, zkouší různé rytmy a rýmové sekvence. Francouzskou baladu kříží s jinými žánry buď klasickými, jako je lidová píseň, legenda či lyrickoepická balada, anebo populárními, například s kramářskou písní nebo se sloganem hokejových fanoušků. Spolu s proměnami ročních dob a krajiny se v knize střídají různé hlasy, k nimž kromě juniorů, seniorů, existencí spořádaných i nesolidních patří český fousek nebo Pražské Jezulátko.

Před sebou máme Český kalendář, tedy sbírku villonských balad. Tato forma psaní nese spoustu požadavků. Máte takovéto psaní rád?
Villonská balada je zvláštní středověký žánr, který vznikl ve Francii a probíhal po rytířských soubojích. Je tam strašná řada omezení. U nás se do toho jako první pustil Vrchlický a v roce 1906 pak Jiří Mahen, který napsal asi 24 básní v tomto stylu.

Je znát, že si rád hrajete. Ať už se slovy či s tvorbou. Je hra obecně součástí vašeho pohledu na svět?
Ano, určitě je. Žijeme v době, kdy byl formalismus poražen na hlavu. Dnes už jsou rýmované básně zastaralé, ale to mi vůbec nevadí. Báseň musí mít kromě formy taky obsah. Úkolem umění je atakovat ustálený význam věci. Báseň má rušit a útočit na klišé. Musí se začít u toho, co považujeme za naprosto dané.

Souhlasíte s tím, že život není vždy jen hra?
Život, který nám byl dán, je hra. Nic není tak vážné, jako když malé dítě staví z kostek věž. Tam pozná, jestli se to povedlo nebo ne. To už se nám pak nikdy nepoštěstí. Hra je něco, co má pravidla, která musíte dodržet.

Když se zmiňují typické vlastnosti národů, většinou se zaměřujeme na ty negativní. Kdybyste měl vybrat typicky českou pozitivní vlastnost?
Mám asi trochu problém charakterizovat našeho občana. Jediné, co vím, je, že se to netýká genetiky, ale kulturního společenství lidí, kteří mluví stejným jazykem. Jednu vlastnost asi máme. Máme schopnost takového brutálního humoru, který je jasný třeba ze Švejka.

Kdybychom vás jako umělce rozdělili na ingredience, co by tam nechybělo a čeho by tam bylo nejvíce?
To nevím. Je pravda, že jsem napsal devět knih a pět z nich byly bestsellery, učí se z nich na středních školách. Možná bych mohl říct, že jsem spisovatel, ale přiznávám, že ne. Nenapsal jsem velkou českou strhující metaforu, jací jsme. A asi se mi to už ani nepodaří. Vůli mám, ale to je asi málo.

Jak bouřlivý může být vztah mezi textařem a interpretem?
Z lidského hlediska to nikdy není jednoduché. V mém případě to je tak, že mám nějaký nápad, pak přijde Hapka, dá tomu hudební podobu. Pak přijdou instrumentalisté a nakonec interpret. Bývaly doby, kdy interpreti říkali, že jim to nejde do pusy a podobně. S tím jsem se dokázal popasovat a říkal jsem jim, ať to zazpívají nebo ať jdou. Jiná možnost ani není. Byl jsem přesvědčený, že jsem to napsal nejlépe, jak jsem mohl a proč by mi nějaká zpěvačka měla říkat, jak jsem to měl napsat? To říkám naprosto otevřeně.

Co vám dělá radost?
Dělá mi radost být na světě. Čím jsem starší, tím více si uvědomuji, jak nesamozřejmý je náš život. Vážím si toho, že člověk vůbec chodí po světě.

Co plánujete do budoucna? Máte nějaký projekt?
Pro mě je cenné mluvit s lidmi. A chtěl bych předat zprávu o příbězích některých lidí, kteří jsou skutečnými hrdiny dnešní doby.

Besedu moderovala: Sandra Procházková