Lidský organismus je schopný fungovat možná déle než sto let. Je dokonale vybavený imunitním systémem, regulačními mechanismy. Jenže tak ideálně to neprobíhá, protože tato vrozená zařízení narušujeme. Ať už stravou, nebo dalšími způsoby. Za nejdůležitější pokládám vlivy psychické – stres a emoce.
Ty jsou právě také tématem vaší nové knihy Emoce – klíč k uzdravení, která právě vychází. Co byste jejím prostřednictvím rád sdělil?
Je třeba si uvědomit, co s sebou emoce přinášejí a jaké jsou souvislosti duševních stavů s tělesnými problémy. Kniha může inspirovat k pochopení, že náš zdravotní stav, naše emoce, štěstí a neštěstí se sice nacházejí v logických souvislostech, ale bez poznání, jak fungují, s nimi nic neuděláme. Je nutné si opakovaně pokládat otázky, kdo jsme, jaká je naše existence a do jaké míry ji máme ve svých rukou. Kniha v sobě obsahuje důležitá sdělení, která je nutné vědět, pokud se chceme svým zdravím skutečně zabývat.
Jistě si brzy najde své čtenáře. Prozatím je vaší nejznámější a nejprodávanější publikací Křížovka života. Zmiňujete v ní, že vás k celostnímu přístupu ke zdraví přiměla vlastní nemoc. Jak to tehdy bylo?
Jako začínající lékař jsem nastoupil na neurologii. V primářově pracovně jsem při noční službě náhodou objevil knihu dvou doktorů, kteří byli ve válce v Koreji, kde se naučili akupunkturu. Vyšla v roce 1968, zároveň vedle ní ležely jehly. Knihu jsem během noci přečetl a k ránu jsem jehly aplikoval pacientce, která si stěžovala na bolesti hlavy. Téměř okamžitě se jí ulevilo. Později jsem absolvoval kurz vedený chirurgem, který byl také v korejské válce. V tehdejším Československu jsem byl jedním z prvních deseti, kteří byli v akupunktuře vyškoleni a měli možnost se jí věnovat. Nemoc, kterou máte na mysli, přišla o pár let později. Bylo mi přes třicet, otrávil jsem se houbami a výsledkem byl ledvinový kámen. V nemocnici mi sdělili, že tvorbě ledvinových kamenů mohu předejít, když budu pít pivo a ledviny proplachovat. To mi přišlo hloupé. Čekala mě operace a tehdy za mnou přišla kolegyně. Přinesla mi nějaké materiály, že by se mi mohly hodit. Obsahovaly poznatky z makrobiotiky a dietologie založené na principech taoismu a jin a jang. Začal jsem se podle těchto principů řídit. Od té doby jsem už ledvinovými kameny netrpěl.
Mohl jste tyto znalosti praktikovat veřejně?
To ne. V nemocnici to nešlo. Praktikoval jsem je jen v rodině a u několika málo lidí, které to zaujalo.
Změnil tuto situaci pád komunismu?
Ano, stále víc jsem se zavrtával do přírodní medicíny a už se nemohl věnovat medicíně klasické. Nemohl jsem už předepisovat léky, protože jsem viděl, jak to s lidmi po letech léčby dopadá. Ta profesní schizofrenie byla velká. Funkcionáře KSČ a potentáty jsem léčil akupunkturou a dietou, zatímco pro normální lidi jsem to dělat nemohl, protože to bylo zakázané. Když přišel listopad 1989, mohl jsem si otevřít soukromou léčitelskou ordinaci a s prací v nemocnici skoncovat. Později jsem vybudoval celý Institut celostní medicíny, v němž v době jeho největší slávy pracovalo patnáct lékařů a mnoho terapeutů.
Tehdy jste také začal používat EAV (elektroakupunkturní přístroj dle Volla) na měření akupunkturních drah?
Používal jsem jej ještě před otevřením své ordinace. Seznámil jsem se s ním v literatuře a šikovní elektrikáři mi ho sestrojili.
Používání EAV při diagnostice ovšem bývá zpochybňováno.
Práce s EAV je srovnatelná s proutkařstvím, proto má samozřejmě své oponenty. Jenže kdyby nebyli proutkaři, nebyla by spousta studní. V životě jsem se přátelil s mnoha z nich a sledoval jejich práci. Pokud by nebyli úspěšní, lidé by se na ně neobraceli. Současná úroveň EAV je velmi podobná proutkařství. Ukazuje se, že každá buňka našeho těla má vlastní elektrárnu. A kromě energie nese také informace, které mohu přístrojem – stejně jako proutkem – sejmout.
Jakou roli sehrál v oblasti zážitek klinické smrti? Vím, že jste touto zkušeností prošel.
Stalo se to před sedmnácti lety. Dostal jsem nemocniční infekci, která napadla plíce. Posléze mi selhal celý organismus, takže jsem zemřel. Mozek mi během té doby pracoval a já zažíval děje, které jsem ovšem nemohl žádným způsobem ovlivnit. Neustále probíhaly nějaké obrazy nebo vstupy do jiné dimenze, do níž bychom se měli dostat po smrti. Ovšem nebyl jsem tam přijat. Od té doby jsem měl zvláštní pocit, že už se nemám čeho bát a že najednou vím, jak to všechno je. Tehdy jsem také dospěl ke svým „největším poznatkům“ z informační medicíny.
Co si pod tím můžeme konkrétně představit?
Základem informační medicíny je to, co všichni známe jako systém informace. To znamená, že dokážeme posílat obraz i zvuk a přijímat je různými přijímači. Na stejném principu můžete vysílat informace organismu a on se podle nich zachová, lze se tak domlouvat s jednotlivými orgány – s játry, mozkem, s čímkoli. Jsem přesvědčen, že tento směr medicíny má velkou budoucnost.
Text: Pavlína Brzáková
Foto: archiv MUDr. Josefa Jonáše
Je třeba si uvědomit, co s sebou emoce přinášejí a jaké jsou souvislosti duševních stavů s tělesnými problémy. Kniha může inspirovat k pochopení, že náš zdravotní stav, naše emoce, štěstí a neštěstí se sice nacházejí v logických souvislostech, ale bez poznání, jak fungují, s nimi nic neuděláme. Je nutné si opakovaně pokládat otázky, kdo jsme, jaká je naše existence a do jaké míry ji máme ve svých rukou. Kniha v sobě obsahuje důležitá sdělení, která je nutné vědět, pokud se chceme svým zdravím skutečně zabývat.
Jistě si brzy najde své čtenáře. Prozatím je vaší nejznámější a nejprodávanější publikací Křížovka života. Zmiňujete v ní, že vás k celostnímu přístupu ke zdraví přiměla vlastní nemoc. Jak to tehdy bylo?
Jako začínající lékař jsem nastoupil na neurologii. V primářově pracovně jsem při noční službě náhodou objevil knihu dvou doktorů, kteří byli ve válce v Koreji, kde se naučili akupunkturu. Vyšla v roce 1968, zároveň vedle ní ležely jehly. Knihu jsem během noci přečetl a k ránu jsem jehly aplikoval pacientce, která si stěžovala na bolesti hlavy. Téměř okamžitě se jí ulevilo. Později jsem absolvoval kurz vedený chirurgem, který byl také v korejské válce. V tehdejším Československu jsem byl jedním z prvních deseti, kteří byli v akupunktuře vyškoleni a měli možnost se jí věnovat. Nemoc, kterou máte na mysli, přišla o pár let později. Bylo mi přes třicet, otrávil jsem se houbami a výsledkem byl ledvinový kámen. V nemocnici mi sdělili, že tvorbě ledvinových kamenů mohu předejít, když budu pít pivo a ledviny proplachovat. To mi přišlo hloupé. Čekala mě operace a tehdy za mnou přišla kolegyně. Přinesla mi nějaké materiály, že by se mi mohly hodit. Obsahovaly poznatky z makrobiotiky a dietologie založené na principech taoismu a jin a jang. Začal jsem se podle těchto principů řídit. Od té doby jsem už ledvinovými kameny netrpěl.
Mohl jste tyto znalosti praktikovat veřejně?
To ne. V nemocnici to nešlo. Praktikoval jsem je jen v rodině a u několika málo lidí, které to zaujalo.
Změnil tuto situaci pád komunismu?
Ano, stále víc jsem se zavrtával do přírodní medicíny a už se nemohl věnovat medicíně klasické. Nemohl jsem už předepisovat léky, protože jsem viděl, jak to s lidmi po letech léčby dopadá. Ta profesní schizofrenie byla velká. Funkcionáře KSČ a potentáty jsem léčil akupunkturou a dietou, zatímco pro normální lidi jsem to dělat nemohl, protože to bylo zakázané. Když přišel listopad 1989, mohl jsem si otevřít soukromou léčitelskou ordinaci a s prací v nemocnici skoncovat. Později jsem vybudoval celý Institut celostní medicíny, v němž v době jeho největší slávy pracovalo patnáct lékařů a mnoho terapeutů.
Tehdy jste také začal používat EAV (elektroakupunkturní přístroj dle Volla) na měření akupunkturních drah?
Používal jsem jej ještě před otevřením své ordinace. Seznámil jsem se s ním v literatuře a šikovní elektrikáři mi ho sestrojili.
Používání EAV při diagnostice ovšem bývá zpochybňováno.
Práce s EAV je srovnatelná s proutkařstvím, proto má samozřejmě své oponenty. Jenže kdyby nebyli proutkaři, nebyla by spousta studní. V životě jsem se přátelil s mnoha z nich a sledoval jejich práci. Pokud by nebyli úspěšní, lidé by se na ně neobraceli. Současná úroveň EAV je velmi podobná proutkařství. Ukazuje se, že každá buňka našeho těla má vlastní elektrárnu. A kromě energie nese také informace, které mohu přístrojem – stejně jako proutkem – sejmout.
Jakou roli sehrál v oblasti zážitek klinické smrti? Vím, že jste touto zkušeností prošel.
Stalo se to před sedmnácti lety. Dostal jsem nemocniční infekci, která napadla plíce. Posléze mi selhal celý organismus, takže jsem zemřel. Mozek mi během té doby pracoval a já zažíval děje, které jsem ovšem nemohl žádným způsobem ovlivnit. Neustále probíhaly nějaké obrazy nebo vstupy do jiné dimenze, do níž bychom se měli dostat po smrti. Ovšem nebyl jsem tam přijat. Od té doby jsem měl zvláštní pocit, že už se nemám čeho bát a že najednou vím, jak to všechno je. Tehdy jsem také dospěl ke svým „největším poznatkům“ z informační medicíny.
Co si pod tím můžeme konkrétně představit?
Základem informační medicíny je to, co všichni známe jako systém informace. To znamená, že dokážeme posílat obraz i zvuk a přijímat je různými přijímači. Na stejném principu můžete vysílat informace organismu a on se podle nich zachová, lze se tak domlouvat s jednotlivými orgány – s játry, mozkem, s čímkoli. Jsem přesvědčen, že tento směr medicíny má velkou budoucnost.
Text: Pavlína Brzáková
Foto: archiv MUDr. Josefa Jonáše
