Pamatujete si ještě na tu první českou?
Jak pak by ne... (smích) Bylo to před 8 lety, já stála prěd budovou mého prvního českého vydavatele v Praze s právě podepsanou smlouvou na svou první knížku a telefonovala jsem rodičům, abych se podělila o tu velkou radost, že se mi plní sen. Netušila jsem, že těch knih jednou bude i víc, natož třeba patnáct... Jenže moc mi na tom záleželo a těch šancí od mých českých vydavatelů si nesmírně a pořád vážím, protože jsem tady doma. Na Moravě máme několik rodin, v Praze, odkud pochází můj tatínek, taky, máme tady přátele a já už i mnoho spolupracovníků. Takže ta polovina české krve, která mi proudí v žilách, se nezapře, je mi tady skvěle! Nepočítám, kolik školních prázdnin jsme jako rodina trávili na Moravě nebo třeba v jižních a severních Čechách, miluju to tam. Šumava, Jizerské hory, Krkonoše... A o Praze ani neříkám, potřebuji to nádherné město přímo bytostně ke své pohodě a jezdím tam často. Moc ráda chodím i na knižní veletrhy, které se, doufám, po koronakrizi opět rozjedou, třeba na pražský Svět knih do Veletržního paláce. Tam se potkávám se svými čtenáři a jsou to velice příjemná setkání. Jsou mnozí takoví, kteří čtou i moje slovenské knížky a mají je doma téměř všechny.

Prví knížku u nás vám uvedla na trh slavná zpěvačka.
Ano, zpěvácká bohyně Helena Vondráčková s manželem Martinem Michalem, pro mě velká čest. Moc si jich obou vážím, jsou to velcí profesionálové a moc prima lidi. Byl to román Máš, cos chtěl, miláčku!, slavnostní křest byl v srdci Prahy. Opravdu nádherná akce, která odstartovala moje působení na českém trhu a příležitost nabídnout svoje knížky i českým čtenářům. Aktuálně mi vycházejí pod značkami Naše vojsko a MOBA. Cítím se tady moc dobře, Česká republika je na rozdíl od slovenské reality vyspělá země, inspiratívní, potkávám všude profesionály, je to hodně motivační.

Mluvíte tady česky?
Jak je potřeba, slovenština i čeština jsou pro mne oba rodné jazyky, takže ano, i česky. Stále se v tom snažím zdokonalovat, abych nepůsobila směšně jako ti, kteří oba jazyky komicky míchají a ani jeden z nich neovládají správně... Já mám k rodným jazykům úctu, oba jsou moc krásné, melodické.

Vaše romány jsou ze života, o lásce, zklamáních, kde berete inspiraci? A kdo je čte?
Je mi ctí, že je čtou taky muži, jak mi píší na sociální síť, nejen ženy. Inspirace? Té cítím pořád přetlak, nápadů a témat mám na dalších deset knih. Příběhy si vymýšlím, ale hodně čerpám z reality. Takže netvořím žádné sladké všeobjímající pohádečky, ale příběhy ze života. Často komunikuji se svými čtenáři, ptám sej jich i na besedách, co je trápí nebo třeba naopak těší, jak žijou... To mě inspiruje a tam čerpám a hledám výzvy. Píši pro ně, ne pro sebe, tak se moc snažím, aby se v knížkách našli. A i když píši o rozchodech, rozvodech, zklamáních, které k životu patří, do každého příběhu vkládám naději. Energii, sílu, že všechno se dá zvládnut, jen třeba zvednout hlavu a jít dál. V každé knížce je kus mého pozitivního náboje, který bych chtěla předat dál, a moc si přeji, aby si čtenáři u té knížky oddechli. Proto píši lehkým jazykem a s veselým nadhledem.

Aktuální Volavka taky čerpá z reality?
Jasně! Z čiré a smutné reality slovenských úřadů, které jsou plné nečinných, neprofesionálních figurek, hrajících si na úředníky, kteří zatím nepřišli na to, že mají sloužit lidem.  To jen tak na okraj příběhu a pro humorné oživení, jinak je to můj klasický román plný lásky, úsměvu a dynamiky, román o tom, že každý z nás ukrývá nějaké tajemství. Ani hlavní hrdinka Gréta není výjimkou, má svou třináctou komnatu. Když však dostane šokující pracovní nabídku, ani na chvíli nezaváhá a přijme ji. Vrhá se do dobrodružství, do nového života mezi nejvlivnějšími lidmi v zemi, života plného vášní a osobních ambicí. Ocitne se ve světě bez morálky, ve víru intrik, přetvářky a nekonečných, často až směšných závodů o moc. Riskuje, balancuje na tenkém ledu, ale poznává lesk i bídu jejich životního stylu. I když se Gréta tváří jako naivní blondýnka, přesně ví, co chce a kolik toho dokáže obětovat svému cíli. Není to však ani moc, ani luxus... Snad se pobavíte.

Jak dlouho píšete knížku?
Záleží od žánru. Když jsem skládala sbírky rozhovorů s osobnostmi, byly to i dva nebo tři měsíce. Román dám v pohodě za dva nebo tři týdny i s třídenní přestávkou. Po těch letech psaní už v tom mám systém, vytvořila jsem si režim. Vstávám kolem sedmé, píši od osmi do oběda a pak relaxuji, sbírám nové nápady, abych druhý den v pohodě a bez shonu napsala dalších třicet stránek. I víc. Přitom už předem plánuji marketingové aktivity kolem knížky, přemýšlím, jak bude vypadat obálka a hledám titulní foto... Práce na knížce je dlouhý proces, ale velice zajímavý, a každou novou knížkou se pořád učím něco nového.

Jste velice usilovná autorka, na Slovensku vydáváte i tři čtyři knihy za rok. Co chystáte dál?
Mám rozepsané koncepty asi šesti dalších knih... Na Slovensku po jarním románu Slabosť ako výhoda připravujeme knížku nazvanou Zradkyňa, tady v Česku k vám vyráží po knize Štěstí zbrusu nová Volavka a v překladu je už i můj román Zaměstnání: máma. Tak věřím, že vám udělám radost.  

Text: redakce, foto: archiv J. B.