V literární kavárně panovala v pátek 11. března příjemná atmosféra. Moderátorka Hanka Koutná provedla návštěvníky besedou s Dominikem Landsmanem. Nebyla to pro něj žádná premiéra, hostem veletrhu byl už poněkolikáté.

Kolikátý veletrh to je pro tebe, Dominiku?
DL: Pro mě je to třetí veletrh.

Takže už jsi zkušený. My máme  s Dominikem takový spor, kdy já od jeho první knihy říkám, že je spisovatel a on tvrdí, že ne. Tak jsem se ptala, kolik knih musí napsat, aby se nazýval sám spisovatelem, ale k tomu se dostaneme. Dále je tady s námi Anna Urbanová, odpovědná redaktorka. Prohlédněte si prosím dobře ženu, která stojí za všemi knihami Dominika Lansmana a spoustou dalších knih. Říká se o ní, že na jakou knížku sáhne, ta se promění ve zlato.

Dominiku, pojďme se vrátit o několik let zpátky, kdy to celé začalo. Kdybys byl tak hodný a prozradil nám něco o knize Deníček moderního fotra.
DL: Deníček moderního fotra. Ty jo, tak to jsem nikdy nečetl, ale je to na Facebooku a je i blog.

Kolik let zpátky už to je, kdy jsi začal své zážitky z otcovské dovolené zaznamenávat? Ty jsi byl vlastně první z těch mužů, kdo se veřejně začal zpovídat, jaké to je být na mateřské s malým synem. Stal se z toho velký fenomén. Kolik let je to zpátky?
DL: Hele, úplně si nejsem jistej. Ale pokud bych to odvodil od stáří svého dítěte, na což se to jakoby vztahuje, tak to bude skoro 5 let. Možná to bude 5 let.

Vzpomeneš si na ten první impuls, proč jsi to začal dávat na veřejnost?
DL: Když jste na mateřský dovolený, tak nemáte moc peněz a já jsem chtěl peníze. Tak jsem si řekl, že když to dám na blog, což není zadarmo, tak nějakým způsobem budu mít peníze. A neměl jsem peníze.

A pak byl asi ten moment, že přišla knížka. A tam už jsi vstoupila ty, Anno. Všimla sis ty konkrétně Dominika, že to je fenomén, že má na Facebooku neuvěřitelný počet sledovatelů a všichni se tomu smějou a předávají si to, tak jestli sis řekla: pojďme to vydat knižně.
Anna Urbanová: No, tak nějak to bylo. Já mám shodou okolností dceru stejně starou jako Dominik syna. Takže jsem během své mateřské dovolené chodila číst jeho výkřiky a moc jsem se smála. Pak jsem usoudila, že by z toho možná byly nějaké peníze nejen pro Dominika, ale i pro nakladatele, takže jsem zasála. A byly.

Je pravda, že Deníček moderního fotra byl fenoménem a stále je. Když jsem se dneska chystala, tak jsem si schválně dala do Googlu Dominik Landsman. První, co mi vyjelo, byla Show Jana Krause. To už je několik let zpátky a já jsem si říkala: Ježišmaria, vždyť já toho Dominika znám. Ten když tam šel, ten musel omdlít, on je opravdu hrozně stydlivý, i když to tak nevypadá. Pak jsem si to pustila a shodou okolností jsem si otevřela i blog, co je nového a ty tam zrovna na to vzpomínáš. Ale možná ne každý na tom blogu byl. Pojď mi tedy říct, jak to vůbec vzniklo, jak ses tam dostal? Protože ty jsi tam toho Krause úplně roztřískal, on se tam úplně chlamal od začátku do konce. Ale s jakými pocity jsi tam tenkrát šel?
DL: No, já jsem věděl, že on si ze mě bude dělat srandu. Tak jsem tam šel s tím, že ho nenechám, aby si ji ze mě dělal, ale budu si ji ze sebe dělat dřív než on, takže ho jakoby předstihnu. Taky jsem chvilku zkoušel, že si budu dělat srandu z něho, ale to tehdy asi neprošlo, protože on je jakoby ostřílený v tomhle. Jediný, co jsem měl v hlavě bylo: Udělej si prdel ze sebe dřív, než to udělá on.

Mně přišla velká parodie to, když jsem tak na to koukala, že ty jsi většinou odpovídal úplně normálně, jak by odpověděl každý člověk, ale on se tomu strašně smál. On se tě ptal, jaké to je na té mateřské a co děláš, a ty jsi říkal věty, které bych odpověděla i já nebo kdokoliv, kdo je na mateřské a on z toho měl záchvat smíchu.
DL: No jasně, já vůbec nevím, proč se tomu lidi smějou. Já i ty knížky prostě napíšu úplně jako od srdíčka a lidi se tomu smějou. Jako oni se mi vysmívaj nebo proč se dějou tydle věci?

Četl jste někdy Deníček moderního fotra někdo z vás?
Publikum: Ano

A smál jste se? A proč?
Publikum: Hodně jsem se nasmál.

A co vás jako tak pobavilo?
Publikum: No, je vtipnej.

Máte děti?
Publikum: Ještě ne.

A chcete mít?
Publikum: Asi ne.

Protože Dominik má takový dar odradit potencionální otce od toho mít děti. Nebo být na mateřské. Je to tak?
DL: Mě psala paní, že si přečetla Deníček moderního fotra a už teda se s přítelem rozhodli, že děti mít nebudou. Takže vlastně ty knížky podporujou neporodnost.

Proto klesla v ČR porodnost.
DL: Ono to má i záměr, protože populace na zemi je přelidněná a hrozí hladomor. Takže vláda mě dotuje, abych zamezil porodnosti, aby se populace trošku zklidnila. A zatím to funguje.

Jojo, ty jsi zatím zůstal u jednoho dítěte. Máme tady dotaz z publika.
Plánujete vydání v čínštině a v angličtině?
DL: V angličtině ne, ale v čínštině ano. Teďka chodím na kurzy čínštiny a já si to složím sám, protože nevěřím překladatelům. A umím čínský znak pro kung pao.

Škoda, že tady nemám papír a fixu.
DL: To je dobře, protože lžu.

Pak přišlo pokračování Deníčku moderního fotra. Vzpomeneš si, Anno, po jaké době?
Anna Urbanová: Já myslím, že to byl přesně rok.

To znamená, že první deníček byl úspěšný?
Anna Urbanová: Ano, byl úspěšný. Prodali jsme 40 000 výtisků.

A pak přišel Deníček moderního páru, což je knížka, která navazuje. A to už bylo trošku něco jiného. My jsme ho tady představovali, a to už bude dva roky. Tam už jsi v tom nejel sám, Dominiku.
DL: To bylo loni. Byla tam spolupráce se Zuzku Hubeňákovou. Já jsem něco napsal, ona na to reagovala. Pak ona něco napsala a já jsem na to reagoval. A takhle to bylo v podstatě celý. Téma jsme vyčerpali a můžeme přejít na další otázku. Ale jinak se Zuzkou to bylo fajn, ona je docela vtipná a nejlepší na tom je, že není tak vtipná jako já. Takže já jsem si přizval někoho, kdo není tak vtipnej jako já, protože kdyby byl vtipnější než já, tak ho nemám rád.

No, ty jsi říkal, téma jsme vyčerpali. Potom přišel totiž moment, že jsi vydal úplně něco jiného.
DL: Pak jsem vydal pohádku.

My jsme to vždycky promovali jako pohádku, ale pro mě, když jsem to potom četla, se svým synem, je to naprosto fantastická knížka, ale je to dobrodružný příběh, kde je tolik postav, že si to nedokážete představit. Která tvá postava je nejoblíbenější? Jinak připomenu, že to je Lapuťák a kapitán Adorabl.
DL: Moje nejoblíbenější postava je rytíř Bouřka. A proč se jmenuje Bouřka? Protože ve svém projevu a svém rytířství je hlučný jako hrom a rychlý jako blesk. A je mokrý, protože trpí inkontinencí.

No, je pravda, že Lapuťák je úplně něco jiného. Ale Čeněk se tam pořád vyskytuje.
DL: Když píšu o dětech, tak musím všem dětem dát jméno Čeněk, protože já bych to psal stejně tak, že by to byl Čeněk. Už jsem tak zblblý z toho jména. Já i svýmu synovi říkám Čeněk, ale on se tak nejmenuje.

Dominiku, řekni tři důvody, proč by otcové měli být na mateřské dovolené?
DL: Je to dobrý a dostáváte prachy od státu za nic. Je to docela náročný a ty prachy nejsou za nic. Je to řehole a já si myslím, že kdybyste pracoval třeba v uranovým dole, tak že té práce je míň a prachů víc.

Tak to byl Lapuťák, který vyšel i jako audiokniha. Aničko, pro jakou věkovou kategorii je určena kniha?
Anna Urbanová: Já bych řekla, že tak od 8 - 9 let.

My tady pořád vtipkujeme, ale já musím říct, že jsem knihu četla synovi a ten se úplně nadchnul. I já jsem si v tom leccos našla. Dokonce, když vyšly kritiky, tak ty jsi tam dostal neuvěřitelné množství procent. Kolik to bylo?
Anna Urbanová: To bylo 90 %.
DL: Nepřiznaných 110 %.

To tam snad nikdo nikdy nedostal. Ale opravdu, kritika se k tobě naklonila, dokonce někteří v tom viděli, že tam glosuješ politickou situaci. Tak to by mě zajímalo, jestli jsi to tak myslel?
DL: Tak já jsem to tak samozřejmě myslel, že jo. Je potřeba ty knížky číst do hloubky. I ty deníčky. V podstatě ten deníček je taky politická satira a hodně lidí o tom neví. Je to vlastně obhajoba společnosti a já nastavuju zrcadlo. Lidi to prostě čtou, ale nevidí ten třetí plán. Druhý plán je snížení porodnosti a třetí plán je vyvolat diskuzi ve společnosti. Ale ne o dětech. Tam jde hlavně o to přírodní bohatství. A celé ty knížky mají poselství toho, že se nemá tolik těžit uhlí.

No, tak pojďme k té tvé nové knize, která není Deníček moderního fotra 3, jak by se nabízelo. To nás čeká na podzim. Ale my tady máme Dovolenou s moderním fotrem. Než si přečteme ukázku, tak se chci zeptat, kde je Nataša?
DL: V práci.

Proč se ptám na Natašu. Vy jste ještě nemohli zalistovat novou knížkou, ale když vám to ukážu, tak můžete vidět, že je tady přeškrtnuté jméno Dominik Landsman a že napsala Nataša Landsmanová, což je jedna z postav všech deníčků., tzn. žena.
DL: Já jsem chtěl, aby tam moje jméno vůbec nebylo. Aby tam bylo jenom, že to napsala Nataša Landsmanová. Ale oni mi řekli, že to je neznámý autor a od neznámýho autora si nikdo nic nekupuje. Takže se tam musel napsat trošku známější autor. Ale je to škrtlý, takže v podstatě tuhle tu knihu psala Nataša Landsmanová. A psala to jakoby ze svého pohledu, jaký to je být na dovolený s moderním fotrem.

A jaké to je?
DL: Já jsem tu knížku nečetl. Takže nevím. Ale určitě to bylo strašně super.

Jo, to já si dovedu představit. Počkej, ty jsi to nečetl? Chtěla jsem se zeptat, kterou kapitolu máš nejraději? Tu nám přečteš?
DL: Tu vám přečtu. Já jsem to nečetl, takže nevím, kterou mám nejradši. Já jsem tady tak jenom namátkou vybral a zrovna to vyšlo. Přečtu kousek kapitoly, kterou redaktorka označila za nejhorší z celé knížky. Začínám číst v půlce kapitoly, protože ten začátek je ještě horší než ten zbytek. Takže jde o to, že rodina s tím moderním fotrem a s Natašou letí letadlem do Bulharska. A teďka si přečteme něco o letu do Bulharska.

Na letiště jsme dorazili s mírným zpožděním. Protože si Čeněk vzpomněl, že doma zapomněl dráčka Lítáčka. Ztropil takovou scénu, že jsme se museli vrátit domů. Čeněk má totiž v plyšových dráčcích důmyslný systém. Skoro na každou činnost má jednoho. Dráčka Spinkáčka na spaní, dráčka Hamáčka k jídlu, dráčka Díváčka na sledování pohádek a taky dráčka Krkáčka. Ten to chudák moc nevyhrál. Jeho životní úděl je být s Čeňkem na záchodě, když kaká. To je všechno. Nic víc se od něj nečeká. Čeněk nerad kaká sám, nejspíš se domnívá, že vyměšování je společenská událost, u které by měl být člověk vždy v kolektivu známých, kteří mu drží palečky, skandují jeho jméno a při každém žblunknutí řehtají řehtačkou a křičí „Dobře ty“.
„Máme letenky a pasy?“ vzpomněl si Jindřich těsně před tím, než na nás přišla řada na odbavení. Obdivuju nejen to, s jakým klidem se zeptal, ale taky to, jak zamrznul někde na začátku 90.let, kdy ještě letenky existovaly. Dneska se totiž všechno dělá online. Máte boarding pasy a žádné letenky se snad ani fyzicky nevyskytují.
„To sis teda vzpomněl brzo,“ na oko jsem se naštvala.
„Pasy samozřejmě máme, kontrolovala jsem to asi pětkrát. Letenku máme na emailu, který jsem ti přeposílala.“
Jindřich se zatvářil zklamaně, jakoby chtěl, abychom neodletěli.
K letadlu nás svezl autobus. Jindřich se strachoval, že naše letadlo bude tím pádem křáp a ostuda, když nedojde ani k terminálu. Spřádal teorie o tom, že je to nějaký vyřazený stroj, který stojí ukrytý v hangáru, stran všeho dění, aby nebyl na očích a letiště dostalo akreditaci k létání. Nemyslím si, že nějaká akreditace k létání pro letiště existuje, ale můžu se mýlit.
„Já to říkal, vůbec to nevypadá bezpečně.“ ohodnotil pak naše letadlo okem zkušeného znalce, který má čerstvě nakoukané dokumenty o leteckých katastrofách. Nevím tedy, co čekal. Asi mu přišlo, že to není ten největší Airbus na světě. Podle Jindřicha totiž platí, že čím větší letadlo, tím je menší šance, že nespadne. Podle mě u těch obřích letadel je to 50 na 50, říkal.
„Letíme z Prahy do Bulharska. Tohle je standartní velikost na krátkých trasách.“ poučila jsem ho. Jindřich si chvíli mumlal něco o skandálu a lakomých Češích, co nejsou schopni koupit pořádné letadlo, ale po chvilce ho to přešlo. Mohli jsme nastoupit a usadit se do sedadel.
„Jenom dvě děti, to je nemilé.“ Jindřich nervózně postával v uličce a očima bloudil po sedadlech v letadle. Má totiž ještě další teorii. Když je v letadle hodně malých dětí, tak letadlo nespadne. Přece se nezřítí letadlo plné dětí ne? To dává rozum. To by přece osud nedovolil. Děti jsou malé a roztomilé, děti neumírají při leteckých katastrofách.
„Támhleta paní je možná těhotná,“ rozzářila se mu najednou očička. „Ale možná jenom tlustá.“ nedokázal zastavit zběsile uhánějící vlak myšlenek. „Myslíš, že se ji mám zeptat?“
„Proboha už si sedni,“ zaječela jsem. „Nebudeš se tady nikoho ptát, jestli je těhotnej nebo tlustej.“
Ale aspoň jsem ho zamítla jeho pokus o to, vyvolat největší faux pas, které kdy české aero linky zažily. Jindřich se tedy posadil, tvářil se dost rozpačitě, sice měl v sobě skleničku vína, kterou jsem mu dovolila, ba dokonce jsem ho pro ni sama poslala ještě na letišti, ale i tak byl nervózni. Bohužel jsem neměla čas ho konejšit, jelikož náš malý Čeněk se na sedačce postavil a začal skákat. To bylo nepřijatelné. Pokusila jsem se ho nalákat na vybarvování omalovánek, ale až tablet s Krtečkem ho přiměl být chvíli v klidu. Dokonce i Jindřich po očku sledoval pohádku a vypadal, že se pomalu uklidňuje. Motory nastartovaly, letadlo se rozjelo do ranvejí, Jindřich zavřel oči, zaryl prsty do opěradla sedačky, zaťal chodidla v pěst a letadlo vzlétlo. Netrvalo to dlouho a dosáhlo kýžené výšky. Stoupání skončilo. Jindřich otevřel jedno oko, aby se ujistil, že ještě žijem. Potom otevřel i druhé a do obličeje se mu vrátila barva.
„Budete si přát něco z našeho jídelního lístku?“ zeptala se letuška s pojízdným vozíkem.
„Ne, to je dobrý. My máme sekanou z domova. Voda je zadarmo?“ zajímal se Jindřich. Já jsem se celá rudá studem snažila vypadat jako že k němu nepatřím.
„Miláčku, vodu mají zadarmo, dáte si s Čeňkem taky?“ zapojil mě bez váhání Jindřich do ostudy. „Prosím vás máte kávu?“ zeptala jsem se letušky, aniž bych Jindřichovi odpověděla.
„Zlato, za to se tady platí,“ naklonil se ke mně Jindřich, aby mi diskrétně zašeptal do ouška něžná slovíčka. Opět jsem ho ignorovala, vytáhla peněženku a zaplatila za svou kávu. Původně jsem si myslela, že největší problémy v letadle bude dělat Čeněk, ale ten byl hodný a díval se na Krtečka. To Jindřichovi čouhala sláma z bot a člověk, aby se bál, co vyvede dalšího. Asi jsem ho měla před odletem pořádně proškolit. Jak se má v letadle chovat. Občas je opravdu velmi těžké toho chlapa milovat. Už jsem říkala, že je příkladný otec, že se o nás stará, je inteligentní a je s ním sranda? Tohle si musím v dlouhých chvílích neustále opakovat. Sociální interakce neovládá a v etiketě plave. Ale jinak je to můj slaďouš, akorát ne zrovna teď. To jsem měla sto chutí si odsednout, kdyby bylo kam. Let probíhal celkem v klidu, dokonce nebyla ani jedna turbulence. Čeněk se díval celou dobu na Krtečka a Jindřich se zabavil studováním palubního katalogu občerstvení. U kterého neustále kroutil hlavou.
„Pytlík buráků za 60 Kč, to je zlodějna.“ mumlal si neustále. Na to, že letí letadlem, snad ani jednou nepomyslel. Jen při přistání si opět prožil své krušné chvilky. Snad ani nemusím dodávat, že ihned po přistání začal Jindřich tleskat. To už jsem musela fyzicky zasáhnout. Chytila jsem ho za ruce a znemožnila mu pokračovat.

Dovolená s moderním fotrem je novinka, která vyjde až začátkem června. My tady máme tzv. reading copy.
DL: Já bych jen chtěl říct, že ono to vypadá hrozně úzký, ale až to bude vytištěný, tak to takové nebude. Všechny moje knihy jsou napuštěny pěnou, aby to vypadalo, že je to tlustý a líp se to prodávalo. Teď to je zatím jenom pracovní verze, před tím, než to napustí pěnou a pak to nabobtná a dosáhne to rozměru Bible.

Prosím tě, co to je reading copy? Abychom to vysvětlili.
Anna Urbanová: Než nabobtnáme knihu, tak někdy děláme to, že vydáváme tyto signální výtisky, takové jednoduché knížečky, které slouží především recenzentům, kteří dostanou knížku dřív, než oficiálně vyjde, aby ji mohli zrecenzovat, ideálně pochválit. Je to vlastně taková forma PR. Usoudili jsme, že by byla škoda, kdybychom tady mluvili o knížce, která vyjde až za měsíc, tak jsme těch reading copies udělali hodně a jsou tu k dispozici pro vás jako pozornost nakladatelství. Takže až skončí naše beseda, tak si můžete přijít.
DL: A takhle poznáte, jak se autor vyvíjí a stává se lepší a lepší. Jednou dospěje do fáze, kdy se jeho knížky potom rozdávají zadarmo.

Já se musím smát Anno tobě, promiň. Tebe to vždycky dostane. Ty jsi tu knihu musela číst kolikrát?
Anna Urbanová: Dvakrát velmi pozorně a několikrát nepozorně.

Takže několikrát, třeba desetkrát. A tebe to stejně vždycky dostane, vždycky se směješ, když Dominik něco čte.
Anna Urbanová: Já zbožňuju ten jeho přednes. Tomu se nedá odolat.

No, já si taky říkám, že je geniální. A chtěla bych upozornit, že málokdy redaktor dostane příležitost do knihy něco napsat. Většinou to je tvář, která je schovaná. Kdyby nebyly knižní veletrhy a křty, tak ani nevíme, jak redaktoři vypadají. Přitom to jsou lidé, co mají strašně moc práce s těmi knihami. No ale tady se stala taková zajímavá věc, že v nové knížce Dominika Landsmana poslední kapitolu napsala právě sama redaktorka. Ne, že by se do toho nějak nutila nebo strašně chtěla se nějak zveřejnit. Jak to celé bylo?
DL: Paní Urbanová si vždycky přála napsat nějakou knížku, ale nikdy to nevyšlo, tak si prostě řekla: já si tam napíšu kapitolku a ty s tím nic neuděláš.

Anna Urbanová: Bylo to tak, že Dominik mi poslal rukopis nové knihy a řekl ať se podívám na konec a tam byl název kapitoly Vyjádření redaktorky ke spolupráci s mým manželem a prázdné místo. Dominik mi pohrozil strašné věci, které se mi stanou, když to nenapíšu.

Mohla bys nám prosím přečíst? Ono to je o té spolupráci a myslím si, že to není daleko od pravdy ne?
Anna Urbanová: Je to z 90 % pravda.
DL: Já bych k tomu chtěl říct, že ona to opravdu napsala. Tady tu knihu jsem napsal já, to nepsala Nataša, ale tu kapitolu opravdu napsala Anna.

Anna Urbanová: Tak já přečtu jenom takový malinkatý předmět, co tam Nataša píše.
Nuže Anno, děkuji ti, že sis udělala čas. Jaké to je spolupracovat s mým mužem? Pokus se nám nastínit, jak náročné je prokousat se jeho rukopisy a přetavit je v něco, co se dá nazvat knížkou.

Teď už tedy mými slovy.
Milá Natašo. Víš, že jsi právě udělala literární precedens? Aby redaktor dostal slovo přímo v knize, to se asi ještě nestalo. My redaktoři většinou nejsme vůbec vidět. Leda v tiráži, ale to nikdo nečte. Dalo by se říct, že nebýt vidět je podstatou naší práce. Což, když se nad tím chvíli zamyslíš, je dost smutné. Spolupráce s tvým mužem probíhá na několika úrovních, v řadě kvalitativních odstínů, v rozličném rozpoložení a za nejrůznějšího počasí. Na úrovni gramatiky jsme například sehraní dokonale. On ji nepoužívá, já musím. O jeho pověstném „a nebo „psáno s mezerou ani nemluvím. Protože na to téma bylo vyřčeno vše a stejně to k ničemu nevedlo. Po třetí knize jsem tvému muži vytvořila přehlednou tabulku používání uvozovek, čímž jsem zcela zbytečně ztratila deset minut života. Samostatnou kapitolou jsou uvozovací věty. On je schopný napsat monolog o deseti větách a teprve nakonec připlácnout „řekl Jindřich překvapeně“, přestože Jindřich během těch deseti vět vystřídal celou škálu emocí, místo pobytu a možná i genderovou příslušnost. Po lidské stránce je spolupráce s Dominikem výzvou. Zástupně se dá říct, že je zajímavá. Obojím se vyjadřuje to, že je to na mašli. Tak třeba oční kontakt. Ten Dominik zásadně nenavazuje. Při schůzce nad první knížkou si sedl tak daleko ode mě, že prakticky vlezl do kapsy pánvi u vedlejšího stolu. Byla jsem z něho tak zmatená, že jsem mu na rozloučenou řekla „čau“. Zpětně tuším, že to pomohlo prolomit ledy. Viděl, že i redaktor je jenom člověk. Společná práce na čtyřech knihách nás postupně stmelila. Skrze krev, pot a slzy jsme došli k poznání, že chci-li si nějaký odstavec škrtnout, tak si ho také škrtnu a chce-li ho tam Dominik vrátit, tak si ho tam také vrátí. Morálním vítězem jsem ovšem já, protože při poslední fázi editace ten odstavec opět škrtnu a neřeknu mu o tom. On si obecně dost málo pamatuje, takže na to obvykle nepřijde. Psychologická manipulace, zastírání reality, či přímo otevřené lhaní jsou běžnými nástroji redaktora a není třeba se za ně stydět. Kdo tvrdí, že autorovi nikdy nelhal, lže mu dodnes.
Jak vidíš Natašo, pravidelný kontakt s tvým mužem na mě zanechal své stopy. Používám jeho obraty, cituji před přáteli jeho vtipy a v textu někdy přestanu rozlišovat co psal on a co jsem škrtala já. On mi navíc často vyhrožuje, že se teprve cvičně rozehřívá. A že má v plánu napsat celé desítky knih včetně populárně naučné knihy o sexu a historické romance. Mně už je to všecko jedno, jen ať se prosím tě naučí psát správně „anebo“. 

Tvá Anna.

DL: Tak to byla Anna Urbanová. Od příštího týdne jede na tour autorského čtení své kapitoly. Můžete ji vidět například v Českých Budějovicích v hospodě U tří stromů.

Tak mě jenom napadá, když se ti vrátil ten text Dominiku, co to s tebou udělalo?
DL: No, já jsem ho chtěl zredigovat a chtěl jsem opravit gramatické chyby, ty jsem nenašel, tak jsem si řekl, že tam nějaké udělám. Chtěl jsem tam napsat taky kapitolu, která by mě chválila, ale to taky škrtla. Ono je v podstatě jedno, co napíšu, protože ona to stejně nakonec škrtne a ráno dá do tisku. Takže poslední slovo má Anna a já se můžu stavět na hlavu a ona si to stejně pak může škrtnout. Tahle kniha původně měla 1500 stránek, ale ona ráda škrtá, takže z toho udělala třístránkovou záležitost.

Jenom mě napadá, tobě už ta mateřská skončila, ne?
DL: No, už docela dávno skončila.

Není to nuda?
DL: Mi je to hrozně líto nebýt na mateřský. Když si nemůžu užít ten den, kdy ráno je úplně stejné jako jakékoliv jiné ráno minulých pár let a kdy neabsolvujeme tu stejnou procházku kolem Labe, kolem zámku, neuděláme pa pa pa, jdem zpátky a neuděláme zase pa pa pa a jdem domů.

A jak vypadá tvůj den teď?
DL: Já chodím dělat pa pa pa sám. Oni mě tam znaj na tom zámku, oni mě maj rádi. Říkají mi jednoduchý Dominik. Mám tam svoji lavičku, přinesou mi koláč, pohladí mě, je to fajn.

Chystáš se v létě na dovolenou?
DL: Do Bulharska jedeme.

No, on Jindřich, ta hlavní postava, je takový dovolenkový pesimista. A ty?
DL: Já jsem dovolenkový optimista. Takovej rozzářenej a strašně nadšenej. Já vždycky, když jsem někde na sluníčku, tak se spálím. A pak už jsem dovolenkový pesimista. Protože ono to pálí a loupe se to a tyhle ty pocity jsem se snažil i v té knize rozepsat, aby čtenář věděl, jaké to je, když se člověk spálí. Když chcete psát knížku o dovolený a jediný co se na té dovolené stane je, že se spálíte, tak se musíte rozepsat, protože jinak by to vážně mělo jednu stránku.

Anno, fenomén knih, které vycházejí na základě blogů nebo fejetonů v časopisech, facebookových příspěvků, to je zrovna příklad Dominika: Ještě to pořád graduje nebo už je to na ústupu? Pořád je kde hledat?
Anna Urbanová: Já myslím, že to velmi záleží na materiálu, se kterým se pracuje. Dokud budou autoři dobře psát, tak to bude fungovat. Nám to taky tak s Dominikem funguje. Takže ano, je to pořád reálné.

Sleduješ ty, Dominiku blogy ostatních? A facebookové příspěvky podobného typu? Zajímá tě to nebo ne?
DL: Ne. O dětech píšou většinou matky, a to mě jako nebaví. Mě nebaví ani o dětech číst. A jiné blogy taky moc nesleduju, protože nevím, jak k nim mám přijít.

Dotaz z publika: Co čtete?
DL: Nic. Já jsem zosobnění plivnutí do ksichtu všem spisovatelům, kdy oni mají hrozně moc načteno, protože musíme hodně číst, abychom pak mohli psát. Já jsem takový ten autor, co nic nečte, co má slovní zásobu, která čítá 60 slov. A už jsem napsal pět knih.

Uvažuješ o napsání další knihy?
DL: Chystám knížku sudoku. Já jsem sudoku nikdy nepochopil. Manželka to dotáhla na chalupu a vysvětlovala mi to a já jsem to nepochopil. Tak jsem sudoku označil, že je to zbytečná věc, která kdyby neexistovala, tak se nic nestane. Ačkoliv jsem proti sudoku, se sudoku nesouhlasím, tak já vydám sebrané spisy se sudoku knižně.

Ale teď vážně. Co bys chtěl napsat kromě sudoku?
DL: Já jsem hrozně chtěl napsat historický román, kde bude hlavní hrdina vikář a další bude lady Antoinetta. Vůbec nevím, co to bude, ale tihle dva tam musí být. Vikář bude latentní něco, homosexuál nebo nevím co. Ale prostě musí být něco latentní. Mně se strašně líbí slovo latentní a slovo vikář, takže na základě těchto slov napíšu historickou romanci.