Děj knihy z druhé světové války je zasazen do hlubšího kontextu, do doby, která byla před ní a která přišla i potom. To znamená až po současnost. Knížka se čte jedním dechem, autorka je hlavní hrdinkou. Vzpomíná na skutečně těžké chvíle, mnohdy i s nadhledem, humorem, jsou to vzpomínky nejen na to, kdy ve 13 letech byla deportována do Terezína. Ale také vzpomínky na dětství, které prožila v Praze a na život v Izraeli, kde pobývá v současné době.

V Praze jste toho hodně zažila...
Když jsem byla malá, musela jsem se naučit číslo popisné nazpaměť, abych ho mohla říct, kde bydlím, kdybych se ztratila. Chodili jsme na Letnou a do Stromovky. S maminkou nebo s naší pomocnicí v domácnsti, která se jmenovala Marie a moc jsem ji milovala. Radši jsem chodila s ní než s maminkou, protože ona mi kupovla limonádu nebo lízátka, maminka ne. Mám několik krásných vzpomínek, jak jsme krmili ve Stromovce veverky. Když jsem jim dala oříšek, stály na zadních nožičkách, běžely s ním a zahrabaly ho do země. Naše Mařa (tak jsem říkala Marii) když šla se mnou kolem kostela, vešla do něj a pokřižovala se. A já jsem taky chtěla, ale ona mi to nedovolila. Nevěděla jsem proč, já jsem tehdy ještě nevěděla, že jsem židovka.

Kniha odložený život se skládá ze čtyř částí. Ta první je nejradostnější, protože vypráví o dětství. Jsou tam i historky, které nyní zazněly. Jaké to bylo vyrůstat v Praze v době před válkou, jaké to bylo dětství?
Moje dětství bylo velmi milé, příjemné, měla jsem babičku i dědečka, měla jsem tři kamarádky, se kterými jsem si chodila hrát. Ohromně jsme uctívali našeho prezidenta Masaryka. Pamatuji si dokonce, že když zemřel, tak mě vzali na Staroměstské náměstí a byla jsem přítomna při pohřbu. V téhle zemi bylo příjemné ovzduší, necítila jsem žádný antisemitismus, ani jsem nevěděla, že jsem židovka.

Vy jste byla radostné dítě, které se věnovalo stepu, hrála jste na klavír, učila se anglicky. Byla jste hodně živá, je to tak?
Doma jsme mluvili německy i česky. Rodiče uměli trochu lépe německy než česky, ale já jsem rozuměla stejně německy i česky. Také jsem chodila do první a druhé třídy do německé školy, která byla za rohem. Ve třetí třídě mě poslali do české, v té době už jsem začala vnímat antisemitismus.

Mně se v první kapitole líbí věta, cituji: Kam až má paměť sahá, byla jsem vždycky do někoho zamilovaná. Popisujete tam několik chlapců, co kterých jste se zamilovala, ať už jako dítě, nebo dospívající dívka. To vám vydrželo celý život se do někoho vždycky zamilovat?
Zamilovaná jsem byla od malička, ve školce byl chlapeček, který byl můj ideál. Ten měl jednou krvácení a já jsem mu půjčila můj kapesník. A potom nějaký druhý třetí den, když jsme šly na procházku s maminkou, tak jsme ho potkali. Jeho maminka  mi vrátila vypraný kapesník a já jsem měla pocit, že jsem mu zachránila život. Potom jsem byla zamilovaná ještě v první třídě a pak vždycky, buď do spolužáka nebo do souseda. Nějaký kluk, který jezdil na kole a uměl báječně vyskakovat na chodník, toho jsem obdivovala. Pak tam byl jeden, když přijel cirkus. S kamarádkou jsme šly do cirkusu a obě jsme se zamilovaly do akrobata a tak to šlo pořád dál. 

To byla ta radostná část, první část knihy Odložený život. Druhá část už připomíná začátek války - deportaci do Terezína, další odsuny do vyhlazovacích táborů. Kdy začal odložený život? Kdy jste pocítila, že ten život se vám odkládá na neurčito?
Odložený byl ještě dřív, než jsme šli do transportu. Toužila jsem po několika věcech a nedostávala jsem je, protože Židům to nebylo dovoleno. A také už nebyly věci k mání. Až po válce, až se vrátíme...vždycky to bylo odložené. 

Vám bylo 10 let, když začala válka, ve třinácti jste byla deportována. Kdy jste si jako dítě uvědomila, že je to válka, že jde o život, že je to vážná situace?
O první světové válce jsem pořád slyšela od rodičů. 1. září 1939 jsem nebyla v Praze, byla jsem na prázdninách u přátel ve městě Žďár na Moravě a oznámili, že začala válka. A já jsem si myslela, že teď začnou padat bomby. Tam se ale vlastně nic neodehrávalo, rodiče mě tam nechali, prázdniny pokračovaly. 

Váš životní příběh je známý také jako "osvětimská knihovnice" a španělský spisovatel o vás napsal knížku. Stala jste se osvětimskou knihovnicí, bylo to jakési privilegium, byla to role, která pomáhala? Jak jste se vůbec knihovnicí stala?
V rodinném táboře v Osvětimi byly děti přes den, měli jsme tam učitele, mladé lidi, ale nesměli vyučovat, to bylo zakázané. Našlo se však několik knih v zavazadlech lidí, kteří byli posláni na smrt. Několik těch knih přinesli do dětského bloku a tzv. blokovník Fredy Hirsch mě pověřil, abych je hlídala. Měla jsem je před sebou na prkně a půjčovala jsem je učitelům, kteří z toho četli, s dětmi hráli hry.

Plynuly z toho nějaké výhody, že jste byla knihovnicí? Měla jste nějaká privilegia?
Jediná výhoda byla, že když nás sčítali, tak jsem nemusela stát venku. Seděla jsem zády opřená o komín, v dětském bloku se topilo, v ostatních budovách ne. Tam v noci mrzli.

Je vůbec možné popsat to, co jste zažila v koncentračním táboře? Je možné vypovědět, jak těžké je to vyprávět lidem, kteří tu dobu vůbec nezažili?
Není to lehké, ale mám pocit, že je to určitá povinnost, že je to důležité. Že musím vyprávět, protože mnoho lidí, kteří to zažili, tak už nežije. A je mnoho lidí, kteří tvrdí, že to vůbec nebylo. Když mluvím, ukazuji moje číslo, které mám vytetované na levé paži. Bohužel jsem se nedávno zranila a část těch čísel už není vidět.

Co byste vzkázala těm, co popírají holokaust?
Když tohle slyším, tak zuřím, ale ne nahlas. Co jiného se dá dělat, než vyprávět a ukazovat, dokumentovat. Říkám si, že jsem přispěla k tomu, aby tito popírači nebyli úspěšní. 

Říká se, že člověk si zvykne na všechno. Souhlasíte s tím?
Jsou věci, na které si člověk nemůže zvyknout. Na hlad se nedá zvyknout. My jsme v Osvětimi hladověli tak strašně, že se člověk mohl stěží soutředit na něco jiného nnež na to, kdy už přijde polévka. To bylo tak kardinální, že se to nedalo ignorovat.

Zažila jste během života spoustu ztrát blízkých, které jste měla ráda. Jak se s tím vším vyrovnat? Jak jste se vy osobně s těmito ztrátami vyrovnávala?
Během těch let jsem ztratila téměř všechno příbuzenstvo. Vrátila se mi z války babička, která přežila zázrakem, jeden vzdálený bratranec a to je vše. Všichni strýci, bratranci, rodiče, prarodiče, nikdo nepřežil.

Setkala jste se s doktorem Mengelem?
Samozřejmě, on vybíral lidi na práci do Německa. Věděli jsme, že nám vyhradili šest měsíců života a potom půjdeme do plynových komor. Ale než k tomu došlo, přišel nový rozkaz z Německa, aby byli vybráni lidé, kteří jsou ještě schopní práce. Selekci dělal doktor Mengele, museli jsme se svléknout a pochodovat před ním. On prstem ukázal buď doleva nebo doprava a vybíral lidi podle toho, jak se mu zdáli schopní práce. Když jsem přišla na řadu, musela jsem oznámit číslo, věk a povolání. Já jsem svůj věk falšovala, bylo mi patnáct, řekla jsem šestnáct, protože na práci jsme se měli hlásit od šestnácti. Jako povolání jsem uvedla, že jsem malířka. On se ptal: Malířka pokojů, nebo portrétů? Já jsem se hrozně lekla, protože jsem myslela, že mě zavolá, abych ho malovala. On se trošku usmál a poslal mě do skupiny určené na práci.

Zajímá vás další osudy a život Dity Krausové? Kupte si knihu Odložený život.
Autorčin příběh se stal předlohou pro hlavní hrdinku v knize Osvětimská knihovnice od španělského autora Antonia Iturbeho.