Nebýt podtitulu knihu bychom mohli na první pohled zařadit třeba mezi thrillery. Právě podtitul ale napoví více: Skutečný příběh studenta, který se stal obětí totalitní zvůle. Ano, opravdu se jedná o příběh, který se stal. Komunistický režim u nás napáchal tolik škod, z nichž se vzpamatováváme i desítky let po jeho ukončení. Nejinak tomu bylo i ve vedlejší zemi – v Polsku. I tam byli postihováni nevinní lidé. Jedním z nich byl i Grzegorz Przemyk, student maturitního ročníku, jehož život byl násilně ukončen právě v tomto mladém věku. Proč a kým, to se dozvíte v průběhu čtení. Horší to ale je s potrestáním pachatelů. Protože hlavní bylo Nezanechat stopy…, což totalitní režim uměl perfektně.
Przemykův příběh zaujal polského novináře Cezaryho Łazarewicze, který musel posbírat mnoho materiálu, kontaktovat mnoho lidí, sesumírovat kvantum informací, aby dal vzniknout této knize reflektující nejen krátký život Grzegorze, ale také jeho matky a nejbližších vrstevníků. Autor párkrát zmiňuje, že se mu nepodařilo spojit se s některými osobami, které byly s případem spojeny, a to i když to zkoušel různými cestami. A také vysvětluje proč. Łazarewicz využil pro zdokumentování tohoto případu čtenářsky přístupnější formu, používá přímou řeč, kratší kapitoly, pohled na věc od různých osob či data pro přehlednost časové osy.
Kdo byl Grzegorz Przemyk
Student gymnázia, který se díky své matce pohyboval v kulturním prostředí. Jeho matka Barbara Sadowska byla básnířka a patřila mezi ty, kdo brojili proti komunismu. Její byt byl otevřený pro její přátele, kteří souznili s protikomunistickými myšlenkami, a proto byla Sadowska hlídána bezpečností a několikrát i zatčena. Z knihy vyznívá, že se jednalo o velmi silnou ženu, která se ale potýkala s chatrným zdravotním stavem. Ten jí ale zároveň zajišťoval mírnější jednání ze strany státní bezpečnosti.
Tento případ se stal roku 1983. Čili v době, kdy měla komunistická nadvláda otěže pevně ve svých rukou. Kvůli procesu, který nastal, se ale přece jen trochu otřásaly. Łazarewicz zvolil tuto nepřikrášlenou výpověď proto, aby připomněl příběh starý více než čtyřicet let a aby se nezapomnělo na Grzegorze, jednu z obětí komunistického režimu. Tento případ si ale vyžádal nejen jednu oběť. Vliv to mělo i na spoustu dalších lidí, což autor mistrně dokládá.
Při čtení, kdy se dohromady skládaly dílky tohoto reálného příběhu, se mi svíralo břicho. Prim v něm hrála nejen Sadowska, která jakožto matka byla logicky stěžejní – pozůstalou – postavou, ale také jeden z jejích a Przemykových nejbližších přátel, který se stal svědkem oné události. Osobou, která se pro tehdejší policii velmi rychle vyšvihla do pozice jednoho z nejhledanějších lidí. Linka této osoby prochází postupně celou knihou a je velmi silná. A bolestná. Ostatně jako celá tato kniha. Je ale důležité, aby tyto typy knih vznikaly. Protože ne nadarmo se říká, že historie se opakuje. Ale pojďme tu historii znát a mít příště otěže v rukou – těch rukou na správné straně – my.
Dlouhou dobu vnímám, že polští autoři jsou u nás málo známí, byť jsou ČR a Polsko sousedící státy. Navíc i naše dějiny se v mnoha ohledech utvářely podobně. Zkuste tedy sáhnout po knize Cezaryho Łazarewicze Nezanechat stopy.
V Polsku byla tato kniha vydána již před mnoha lety, a dokonce se v roce 2021 dočkala i filmové podoby – pod názvem Żeby nie było śladów.
Recenzentka Radka
