Kam ty sám sebe řadíš, kdybys měl říct, jaké je tvé povolání?
Musím říct, že je to opravdu složitá otázka. Vždycky mi přišlo hrozné se někam jedním slovem zařadit. Dneska bych to asi shrnul pojmy cestovatel, podnikatel, dobrodruh, možná i mentor.

Jak se přihodilo to, že jsi začal psát knihu?
Nějakou dobu mi vrtalo hlavou, že by bylo super, kdyby po mně jednou zůstala nějaká kniha. Necítil jsem se na to, ale stalo se to, že mi přišla nabídka z Albatrosu, jestli bych o sobě nechtěl napsat knihu, což se nedalo odmítnout.

Když už jsi na nabídku kývl, jak sis vymezil, o čem čtenářům napsat?
Tohle trvalo dlouho, já jsem tušil, že by tam mělo být něco, co sděluji na přednáškách studentům. Uvažoval jsem, jak moc vlastně psát o sobě. Nakonec jsem si vlastně sedl a psal a nechal jsem na Albatrosu, aby vyškrtali, co ta nechtějí.

V knize píšeš také o české nátuře, včetně toho, že žijeme v dostatku a chybí nám víra v sebe. Myslíš, že se to postupně lepší?
Myslím, že jo. Mám pocit, že se to hodně zlepšuje, že se lidé nebojí a uvědomují si, že sebevědomí není špatná vlastnost.

Jaká je poslední lekce, kterou ti někdo uštědři?
Poslední lekci jsem si uštědřil já sám, kdy jsem se sekl do nohy. S kamarády jsem byl na víkendové akci, kde jsme blbli, já jsem se předváděl a sekl jsem se do nohy.

Máš radu, jak vybalancovat pečlivé plánování a improvizaci?
Těžká otázka. Myslím, že ta improvizace je důležitá v tom, že to signalizuje, že zažívám něco nového a dokážu se toho dost naučit. Když už se učím, tak bych se měl taky poučit. Asi mi přijde důležité spíše improvizovat a nezůstávat jen ve své jistotě.

V první polovině knihy se hodně zmiňuješ o škole. Jaké jsou výhody našeho školství a v čem zaostáváme?
Jako obrovskou výhodu vidím to, že je tady nějaká vnější autorita, která druhotně uceluje kolektiv. Potkáme lidi z naprosto různých skupin, je to naprosto náhodný výběr, což se asi jinde nestane. Na druhou stranu hodnota vzdělání asi klesá. Neučí nás kritické myšlení, pouze do nás dostávají informace.

Hodně zajímavá kapitola byla věnována tykání učitelům. Zmiňuješ tam, že řada jazyků již vykání zavrhla. Ocenil bys to i u nás?
To tykání a vykání je hodně kontroverzní věc. Mně se líbí ta barevnost češtiny, ale přijde mi to jako přežitek. Zvláště ve školství to buduje umělou autoritu.

Přemýšlel jsi nad tím, jestli nejsi v knize občas až moc otevřený?
Ověřil jsem si, že když něco tajím, tak jsem zranitelnější a tu otevřenost si držím.


O autorovi

Miky Škoda procestoval za posledních devět let čtyřicet zemí a celkem dva roky strávil v zahraničí. Vystudoval dvě vysoké školy. Velmi známý je díky založení projektu LowCost Race, závodu po Evropě s cílem projet co nejvíce míst a splnit co nejvíc výzev za co nejméně peněz. V životě jej potkalo několik důležitých období, ze kterých vzešlo spektrum koníčků. Kytara, focení, skauting, horolezectví, fyzioterapie, podnikání, přednášení, mentoring. S chutí předávat zážitky založil teambuildingovou agenturu Play with balls. 

„V 17 letech jsem začal cestovat kvůli představě, že za hranicemi je líp a hledal jsem jiný domov. Po zkušenostech ze 40 zemí jsem pochopil, že jediné, co v České republice chybí, je víra v cokoliv – především v sebe sama a v lidi okolo. To se svými aktivitami snažím změnit."

Besedu moderovala: Sandra Procházková