Arnošt Vašíček pátrá po největších záhadách Čech, Moravy a Slezska a nabízí řadu překvapivých objevů
a odvážných hypotéz.

Na řadě míst na světě se nachází podzemní města. Najdete je v Austrálii, ve Venezuele, v Číně, v Tuercku v Kapadokkii je třináct podzemních měst, která jsou propojena kilometry dlouhými chodbami, ale je tam několik háčků. Nenajdete tam ani stopu sazí, jak tam tedy lidé svítili? V té době mohli svítit nějakou loučí nebo olejovou lampou. Ale nejsou tam žádné stopy, jako kdyby vůbc svítit nepotřebovali. Opravdu vyzařovali ze svých těl světlo, a proto se mohli pohybovat bez osvětlení? A jak se živili? V podzemních prostorách nenajdete ani zrnko, žádné stopy potravin, ale ani žádné stopy výkalů. 

Dalším záhadným místem u nás je Sovinec. Jednou z vlastností létajících talířů je, že vytváří ochranné pole, které vypíná všechno v okolí, přestává svítit světlo, nefungují mobily, vysílačky. Na Sovinci k tomu dochází běžně, nemůžete tam použít mobil, ale nenapojíte se ani na satelit. Výzkum je teprve na začátku, nikdo se tím pořádně nezabýval.

V Beskydech je hora Radhošť, posvátné sídlo starých Slovanů, sídlili tam kněží a stála tam socha boha Radegasta, která věštila. Když přišli věrozvěstové, tak kněží sochu ukryli do podzemí hory. Rodhošť je také zajímavý tím, že je tvořen pískovcem a jsou tam přírodně vytvořené jeskyně, které Slované upravili.  V 16. století se z Rožnova do Frenštátu dalo projet vnitřkem hory, formani to nemuseli objíždět. Potíž je v tom, že pískovec neustále pracuje. Vědělo se, že do podzemního města jsou tři vchody. Dva jsou dnes zavaleny, nyní se hledá třetí, je to tzv. Radochova studna.

Hrad Svojanov

Říká se, že nejtemnější hrad u nás je Houska. Ale málo se ví o hradu Svojanov. Leží u Poličky, je ojedinělou kombinací gotiky a empíru. Tam straší jak v americkém filmu. Tam prostě přijdete a zažijete. Není možné, aby se vám něco nepřihodilo. Ozývá se dětský pláč, průvodkyně chodí jenom ve dvou, nechtějí spát samy, protože se bojí. Rozbíjí se tam nádobí, v jiné místnosti se ozývají se zvuky. Kastelán už to bere jako běžnou věc. Říká: "Odcházím a vidím, že holky zapomněly zhasnout", pod dveřmi prosvítá světlo. Vejde do místnosti a je tam tma, odchází a za ním se opět pozvolna rozsvěcuje světlo. 

Kateřinka Heislerová

Kdysi tam bydlela se svými rodiči holčička jménem Kateřinka a při jedné rekonstrukci, kdy tam stálo lešení, tak na ni spadlo. Byla těžce zraněna a ještě se jí podařilo dostat ven, ale uvnitř upadla a zemřela. Zůstaly po ní otisky zakrvácených dlaní. Rodiče to nechali umýt a otisky se objevily znovu. Nechali to přetřít barvou a objevily se opět. Dlaně jsou tam dodnes, kastelán tam postavil komodu, aby to zbytečně lidi neděsilo. 

Skvrna na stěně

Stále se v jedné místosti opakovaně objevovala skrvna. Jednou museli kopat při opravách elektřiny a zjistili, že tam byl zazděný velký muž (téměř dvoumetrový) a třináct dětí zaživa.

Obraz stařenky

Na hradě je obraz, na němž je namalovaná stařenka, která má zavřené oči, ale původně je měla otevřené. Dodnes je má zavřené. Obraz je neporušený, je pod sklem a zespod je původní lepenka. Nikdo nedokáže vysvětlit, jakým způsobem se stalo to, že se oči staré ženy zavřely. 

Portrét staré ženy není jediný na světě, který sám od sebe nečekaně změnil svou podobu. Svojanov obklopuje tolik nadpřirozených úkazů, že spolehlivě kandiduje na titul nejstrašidelnějšího hradu nás.

....

Jak je možné, že něco, co je neživé, se změní? Takových případů je spousta. Například socha Krista, kterou vyřezal mnich v Gdaňsku na počátku 16. století. Konšelům, kteří přišli, se nelíbil pohled Kristových očí a požadovali, aby malíř ty oči zamaloval. Nakonec tedy maloval zavřené oči a říká se, že ještě ten večer zemřel. Kristus měl oči zavřené a to trvalo několik desítek let a když se ke Kdaňsku blížilo nějaké vojsko, tak Kristus oči otevřel. To by se dalo ještě pochopit tak, že barva oprýskala. Jenomže po čase Kristus oči opět zavřel a pak zase otevřel. Točili jsme i s restaurátorem, který v době natáčení měl dvaadevadesát let a dušoval se, že čtyřikrát na vlastní oči viděl, když byly Kristovy oči otevřené. 

V Gdaňsku v Kostele svatého Jiří, tak před svědky se tam najednou kolem jedné madony se objevila mlha a najdednou se na obraze objevila ruka, která tam předtím nebyla, která nepatří nikomu. Nemá to ani žádný náboženský význam. Samotná pravoslavná církev si s tím neví rady.

Vojtěch z Pernštejna

Ve 30. letech 16. století přišel na hrad Karlštejn nový purkrabí, jmenoval se Jan Bechyně a jeho manželkou byla Kateřina z Komárova. Byla to děsná psychopatka. Občas někoho zabila vlastní rukou a občas přinutila služky. V té době tam sloužil jako kastelán Václav Hájek z Libočan a ten už se na to nemohl dívat a oznámil to komornímu soudu v Praze. Soudu pak předsedal Vojtěch z Pernštejna, jeden z nejvýznamnějších šlechticů té doby. Šlo to neuvěřitelně rychle. Během jednoho měsíce získal Vojtěch z Pernštejna důkazy, že Kateřina z Komárova zabila sedmnáct lidí vlastní rukou, a to nepočítal ty, které nechala zabít. Byl to horší případ než Čachtická paní. Vojtěch odsoudil Kateřina z Komárova k trestu smrti hladem, ona ho okamžitě proklela. Řekla, že ji nepřežije ani o tři dny a že i po své smrti bude za sebou táhnout celou řadu podivných událostí a neštěstí.

Koncem února roku 1534 zavřeli Kateřinu z Komárova na Pražském hradě do věže a 15. března večer zemřela. Vojtěch z Pernštejna zemřel nad ránem také. Bylo mu jednačtyřicet let, byl naproso zdráv, v té době se běžně dožívali Pernštejnové sedmdesátky. Došlo ale ještě k podivnějším věcem. V té době trvaly pohřby šlechiců dva až tři měsíce. Nebožtíka vozili po panstvích, která mu patřila, všude ho vystavovali, byly za něj zádušní mše, byly se s ním rozloučit spřátelené šlechtické rody, poddaní. A najednou u Vojtěcha z Pernštejna došlo k tomu, že ho přivezli před sedmou ráno do chrámu a jeli do Pardubic do Kostela svatého Bartoloměje a tam ho okamžitě pohřbili do hrobky. Byla to velká ostuda, všichni je pomlouvali, církev se bouřila. Jak je možné, že nebožtíkovi byly odepřeny všechny věci, na které měl nárok - poslední pomazání, mše atd..? Rodina musela mít vážný důvod, aby proti sobě popudila církev a se nechala takto zostudit. Napadá mě jediné řešení. Votjěch z Pernštejna musel mít na sobě něco, co bylo natolik odpudivého, že ho nemohli vystavit. 

Nějaký student našel zápis, že několik týdnů před svou smrtí Vojtěch z Pernštejna večeřel s nějakým kanovníkem z Lanškrouna, oba prý byli nakrmeni vlkem a poté oba zemřeli. Slovo vlk (lat. lupus)se tehdy užívalo ve dvou významech. Jednak se tak nazývala kožní choroba, kdy se kolem nosu v půlkruhu objevují hnisavé uzlíky, vypadalo to jako kousnutí vlkem, dodnes je to druh kožní tuberkulózy. Tato choroba by ale Vojtěcha nezabila hned, trvalo by to měsíce. Zadruhé se slovo lupus užívalo jako název pro jedovatou rosltinu, a to oměj, říkalo se jí vlčí mor. Kdyby toto bylo příčinou úmrtí, tak by byl mrtvý namodralý a s tím by si poradili. 

Záhadám však jako by nebyl konec. Po několika letech se do hrobky, v níž je Vojtěch z Pernštejna pohřben, vloupali dva muži, kostelník a ještě další chlapík. Ráno našli oba mrtvé. V roce 1912 se stala další událost, pro kterou existují písemné důkazy. Přichází biskup z Hradce Králové se stavitelem Bořutským a chtěl něco udělat se sarkofágem, protože byl přímo u oltáře a překážel při sloužení mší. Přivedl šest mužů, chtěli odklopit víko sarkofágu. Všech šest mužů zemřelo, nalezeni byli u sarkofágu. Jak si to vysvětlit? Byl Vojtěch z Pernštejna otráven a ten jed pořád ještě působí? Bořutský zajistil, aby se sarkofág opět přikryl, dole to zacementovali a tak je to tam dodnes. Abychom zjistili, nač zemřel Vojtěch z Pernštejna, tak je nezbytné zkoumat jeho ostatky. Bez toho tuto záhadu nevyřešíme. V roce 1991 byl celý kostel rekonstruován kromě jediného místa. Archeologický ústav zakázal otevřít hrobku Vojtěcha z Pernštejna z důvodu jakéhosi nebezpečí. Pardubický rodák, bývalý šéf katedry historie, Dr. Kotyk prosadil to, že nechal u sarkofágu udělat šachtici pro případ, že by někdy v budoucnu povolení dostal. Už by se pouze slezlo dolů a z boku by se dalo probourat do hrobky. V roce 2012 sehnal peníze, aby se mohlo dovnitř, dostal povolení a šest hodin před zahájením výzkumu mu to povolení zase vzali. 

Je ale možné, že tato záhada nemusí souviset pouze s kletbou. Vojtěch z Pernštejna je vyobrazen s velmi zvláštními zbraněmi. Na sarkofágu má meč, na kterém je plno magických symbolů, a v pravé ruce má cepín. To není zrovna obvyklá zbraň. Takovou kombinaci cepínu a meče najdeme pouze na obraze Albrechta Dürera Rytíř, smrt a ďábel.

Pozůstatek Nového zámku u Lanškrouna

Když to Lichtenštejnové stavěli, byla to obrovská budova. Už to měli skoro hotové a vyhořelo to. Postavili to znova a vyhořelo to podruhé. Naštvali se, zbytek zbourali sami a nechali tam jen podzemí. kde je jedna zvláštnost. Cokoliv tam vznikne, tak má tvář. Udělá se tam plíseň a vidíte v tom obličej. Vyroste tam rampouch a je tam postava. Objevují se tam nějaké mlhy, ve kterých je také možné poznat postavu s obličejem.

Komentář z videa, které Arnošt Vašíček pustil posluchačům.

Ta nečekaná setkání mívají příchuť hororu. Z noční tmy se náhle vynoří éterická bytost. V rozmazaném obličeji scházejí oči a často i ústa, průsvitný trup z mlhoviny obvykle nemá nohy, tělo jako by plulo vzduchem. Existenci těchto děsivých přízraků potvrzují důvěryhodní svědci i řada náhodně pořízených obrazových záznamů.

V průmyslovém objektu poblíž Znojma narazil noční hlídač na cosi podivného. Útvar na podlaze připomínal hlavu s otevřnými ústy. Při zvětšení snímku lze v pravém očním důlku rozpoznat skutečné oko s výrazným bělmem.

Na Seychelách se manželé Plockovi fotografovali večer na pláži. Na pozadí jednoho snímku je zaujala světelná skvrna. Když ji v počítači zvětšili, zjistili, že se v ní zračí lidský obličej.

Jeden z nejpřesvědčivějších snímků byl pořízen ve Vrapicích u Kladna v rodině Zdeňky Horváthové. Tři mladí lidé se nechali fotografovat v kuchyni. Ve stejném okamžiku se za skleněnou tabulkou dveří zjevila příšerná tvář. Připomínala hlavu člověka, scházely jí oči a ústa budila dojem bezzubosti, tělo se ztrácelo ve tmě. Fotograf děsivý úkaz nepostřehl a objevili jej až na vyvolaném záberu. 

Průmyslové videokamery občas zachytí nepochopitelné úkazy. I když v místnosti nikdo není, na jejích zdech se míhají stíny postav, předměty se samy od sebe dávají do pohybu, nábytek jakoby otevírala neviditelná ruka. V jedné kuchyni vycházela z konvice pára, jako by voda vařila, přestože hořák byl už celé hodiny vypnutý. Jinde obyvatele bytu sužoval lomozící duch. Když se ho pokusili vyfotit, objevili na snímku průsvitnou postavu. I na opuštěných místech v lesích, jako by se občas odehrávalo příšerné divadlo. 

Natáčení Strážce duší

Kdysi jsme na Zvíkově točili seriál Strážce duší. Jeden z dílů se jmenoval Hrobka času, natáčelo se u věže Markomanka, kde kameny mají zvláštní znaky. Říká se, že tam také působí zvláštní síly, že tam straší. Když jsme tam přijeli natáčet, tak nám kastelán řekl: "Počkejte, on se na vás přijde podívat." Bylo to koncem června, úžasné počasí, dokonalé azuro. Poslední den jsme natáčeli scénu, kde Lukáš Vaculík se Zuzkou Norisovou odcházeli od věže Markomanka. Dívali jsme se na obrazovku, co vlastně kamera snímá. Koukáme, ti dva vyšli a věřte nevěřte, ze tmy za nimi se vylinula průsvitná postava. Obejvila se tam několikrát, pokaždé z jiné strany. Když jsme skončili s natáčením, přišel asistent a ptal se, co jsme dělali, jestli tam chlastáme, proč to pořád zastavujeme? Štáb neviděl nic, ale citlivá kamera to zaznamenala. Samozřejmě jsme hledali nějaké logické vysvětlení, ale nenašli jsme ho.

Zjevení ohnivých rukou

U nás je nejproslulejší případ najdete v katedrále v Bratislavě. V komůrce jedné chudé dívky, jmenovala se Renata, se začal zjevovat již nežijící rychtář. Chtěl, aby zašla k nim domů a přiměla jeho manželku k tomu, ať vykope ze sklepa deset dukátů, které kdysi získal při nějaké loupežné vraždě a dá je do katedrály jako dar. Dívka nikam nešla. A rychtář, který se jí zjevoval, otiskoval své ohnivé ruce na komodu, stůl, prostěradlo, ubrus a plno těch propálených věcí se dochovalo. Na té ruce bylo zvláštní, že neměla malíček. A ten rychtář skutečně kdysi o malíček přišel. Dívka se svěřila faráři, zašli za rychtářovou manželkou, našli peníze, za které bylo vytvořena socha Panny Marie Sedmibolestné. Stejný případ se udál v Maďarsku. Tam nějaký mnich propaloval knihu.

My jsme dělali pokusy. Samozřejme propálit dřevo není žádný problém, ale u knížky už to problém je. Vědci to odvezli do výzkumného ústavu do Španělska. Ale jednomu badateli na ni upadl nedopalek a kniha shořela.

V roce 1638 se korunní soud v Lublinu nezastal chudé vdovy ve sporu s bohatým sousedem. Nešťastná žena v ten okamžik údajně vykřikla, že i sám ďábel by ji soudil spravedlivěji. Přání bylo vyslyšeno. V noci před radnici přijel kočár s představiteli soudního dvora z pekla. V obnoveném procesu se vdova dočkala spravedlnosti. Ďábel zpečetil rozsudek otiskem své dlaně. Udělal to s takovou silou, že se propálila až do dřevěné desky stolu. Také tento otisk jsme se pokusili napodobit. Šlo to poměrně snadno, až na pár maličkostí. Ruka, kterou zhotovil David Sekura, se na první pohled podobá pařátu ďábla, ve dřevě ale zanechává o dost širší stopu. Nebudí dojem dlouhých štíhlých prstů s drápy jako ta z Lublinu. Navíc jsme si povšimli další zvláštnosti, o které se nikdo dřív nezmínil. Ďáblova dlaň z Lublinu má mezi prsty jakousi výplň, vypadá to jako blána. Takovou chybu by případný padělatel jistě neudělal. Máme tedy připustit nadpřirozený původ otisku?

I když mnohé důkazy o zjevení ohnivých rukou jsou bezesporu podvodem, v několika málo případech nás svírají pochybnosti. V jedné z dlaždic katedrály v Mnichově, se černá zvláštní otisk. Podle legendy ho tam zanechal samotný ďábel. Dodnes není jasné, jaká síla dokázala vtisknout tuto stopu do kamene. 

Foto a text: Kateřina Žídková