„Nikdo ze smrtelníků neodhalí můj závoj“, stálo prý na podstavci sochy bohyně Isidy v Egyptě. Tento romantiky oblíbený motiv, symbolizující odhalení tajemství přírody, spolu se slavným Hérakleitovým výrokem o přírodě, která „se ráda skrývá“, se stává mottem rozsáhlého „eseje“ známého francouzského znalce novoplatónské filosofie. Hadot zde v širokém závěru, sahajícím od literatury přes filosofii, ikonografii a technologii od antiky až po současnost, zabývá pojmem přírody či přirozenosti a jeho vývojem v evropských dějinách. Autor, s nímž se český čtenář mohl už před nějakým časem seznámit prostřednictvím jeho pozoruhodného textu věnovaného Plótinovi, odhaluje ve své nové knize často překvapivé myšlenkové souvislosti. Pierre Hadot v dějinách nachází dva základní postoje k přírodě: „prométheovský“, vedoucí k mechanizaci přírody, a „orfický“, kontemplativně-poetický. Jejich vzájemný vztah či převahu jednoho z nich barvitě ilustruje mnoha příklady z dějin lidského myšlení, umění a jednání. Hadot opět prokazuje, že myšlenkově podnětný text může být i literárně působivý.