Dnes je královnou islandské krimi a thrillerů - Yrsa Sigurdardóttir. I letos se opět vrátila do Prahy na knižní veletrh Svět knihy, aby představila svou novou knihu Pamatuji si vás všechny.


Napadlo vás někdy, že by se psaní mohlo stát vaší profesí?
Určitě ne, byla jsem vždy úplně spokojená s úlohou čtenářky, pořád jsem četla, a myslela si, že to zůstane v této rovině.

Stavební inženýrka, to je taková technická profese. Literatura zase spadá do kategorie umělecké. Máte někdy dojem, že žijete takovým dvojím životem?
Možná ano, ale spíš mi to pomáhá dělat obojí. Celý den se věnuji technické činnosti a po práci se odreaguji tím, že se věnuji tvůrčí činnosti.

Paní Yrsa u nás zabodovala už hned svým prvním románem, který vydalo nakladatelství Metafora již v roce 2007, jmenoval se Led v žilách. Byl pro vás takový úspěch překvapením, nebo jste jej očekávala?
Rozhodně jsem to nečekala. Když jsem začala psát detektivku, vůbec jsem nečekala, že bude mít takový úspěch a že ji budu dále rozvíjet. Pravda je, že mě označili za islandskou královnu krimi, byla jsem ale tehdy jedinou ženskou autorkou na Islandu, která tento žánr psala.

Tento váš román předčil v prodejnosti dokonce Browna – Šifru mistra Leonarda. Co říkáte tomu, že jste předčila i takový knižní hit?
To jsem vůbec netušila. To mám radost.

Po úspěšném románu následovaly další příběhy s právničkou Torou v hlavní roli. Všechny tyto romány vydalo nakladatelství Metafora. Nyní jste, v posledním románu Pamatuji si vás všechny, uvedla úplně novou dvojci – policistku a jejího kamaráda psychiatra. Proč ta náhlá změna? Tora už vás omrzela?
Dá se říci, že mě tato postava již trochu omrzela, a měla jsem chuť zkusit něco nového. Vybrala jsem si jednorázové hlavní hrdiny. Jako autorce mi to dává zase jiné možnosti, mohu s postavami pracovat trochu jiným způsobem. Je rozdíl i v žánru detektivky a thrilleru. V případě detektivky se na počátku něco odehraje, nějaká vražda, a následně se příběh postupně rozplétá, kdežto u thrillleru příběh postupně nabývá na dramatičnosti. V této nové knize jsem se pokusila propojit tyto dva žánry, které mají naprosto odlišnou vzestupnou tendenci.

Měla jste nějakou předlohu, co se týče postav policistky a jejího kamaráda psychiatra?
Ne, nešlo o žádné konkrétní osoby, ale samozřejmě se nechávám inspirovat různými charakterovými vlastnostmi a aspekty různých reálných lidí, to ano.

Inspirovala vás třeba nějaká událost nebo zpráva v novinách?
Ano, nechala jsem se inspirovat jednou odlehlou lokalitou na Islandu - Hesteyri, kde se bydlelo do roku 1957. Sloužilo jako taková letní chata, ale teď je opuštěná. To mě inspirovalo.



Musela jste pátrat v policejních archivech, abyste zjistila, jak policie pracuje při vyšetřování?
Ano, věnovala jsem se tomu, ale nešla jsem do detailu. Kniha neobsahuje žádné detailní postupy, žádné forenzní techniky a podobně.

Pojďme jen tak lehce naťuknout, jaké zločiny a jaké záhady jste na novou dvojci vyšetřovatelů políčila.
V knize jsou dvě dějové linky. Jedna z nich je ta detektivní, kde se stane něco dramatického a postupně se to rozplétá. Tato linie vypráví o psychologovi, který se odstěhoval z Rejkjavíku. Pracuje se tam s tragickým osobním příběhem, kdy jeho syn zmizel podivuhodným nevysvětleným způsobem. Hráli si na schovávanou, chlapec se schoval a už se nikdy nenašel. A pak je tam druhá dějová linie, kdy napětí postupně roste. Je o třech mladých lidech, kteří se odstěhovali na izolované místo Hesteyri. Chtějí tady zrekonstruovat chatu, aby ji mohli v létě pronajímat. A tam právě objevují tajemství, které to místo skrývá.

Knihy se obvykle čtou na dobrou noc. Když to tak slyším, nejsem si jistá, že vaše knihy jsou to pravé ke spánku.
Ne, tohle bych určitě nedoporučila před spaním.

Věříte v duchy?
Tak úplně ne, ale nechávám si tak 5% rezervu. Kdyby byli ale duchové skuteční, byl by život mnohem zábavnější.

Máte nějakého oblíbeného autora a knihu?
Já mívám různá období. Měla jsem období, kdy jsem četla knihy od Jo Nesbøho, pak přišlo zase jiné období. Ale detektivkářské literatury jsem přečetla opravdu hodně, počínaje klasikou Agaty Christie. A postupně jsem se propracovávala přes různé jiné autory. Jen si teď musím dát velký pozor, abych je nekopírovala, abych byla svá.

Když píšete a čtete tyto knihy, nevídáte někdy zločince za každým rohem?
Já se ničeho nebojím. O strachu jsem hodně přemýšlela, když jsem psala tuto knihu, protože žánr thrilleru hodně pracuje s takovým nekontrolovaným strachem z neznámého. Zjistila jsem, že já žádné takové reálné strachy nemám, že se bojím obyčejných věcí jako je daňové přiznání nebo počítačové viry.

Dokážete si představit, že byste žila v jiné zemi, kde je pořád teplo?
Ne. Určitě ráda cestuji a ráda jedu kamkoliv, ale doma jsem na Islandu.

Máte při psaní nějaké rituály? Píšete například raději v tichu, nebo posloucháte hudbu, máte ráda tmu, nebo přirozené osvětlení?
Dokážu psát téměř kdekoliv kromě letadel. Co musím mít, abych se uvolnila, to je ticho oceánu. Když mám pak nějaký den vyhrazený na psaní, musím mít předem rozmyšleno, kde začnu. Musím vědět, jak se kapitola rozjede a co se v ní stane, abych mohla začít hned psát.

Co říkají na vaše psaní doma, když se zavřete do pracovny a píšete a píšete?
Jak už jsem řekla, nejsem nějak omezena na svou pracovnu, i když pracovnu mám, je předělaná z původně dětského pokojíku mého syna. Pracovnu moc intenzivně nevyužívám.

Vy jste autorka – žena, hlavními postavami vašich románů jsou ženy – právnička, policistka. Co říkáte na to, že váš román do češtiny přeložil muž?
Je to vpohodě, obsah knihy to nějak nemění.

Letos jste Prahu navštívila již po čtvrté. Jaké dojmy si odvážíte?
Téměř celou svou návštěvu trávím zde na veletrhu, moc jsem se odtud nehnula, je tady velice dobrá atmosféra. Velmi mě těší, že tady vidím řadu mladých lidí a dětí, což vidím jako pozitivní příslib do budoucnosti.

Autor: Kateřina Kurková