Představte si planetu sužovanou extremními obdobími spalujícího žáru, střídající se s chladivými dny – přesně tak vypadá Trisolaris. Obyvatelé tohoto světa neznají nic jiného než tři slunce na obloze a vědomí, že brzy bude jejich domov zničen. Ovšem poté se zčistajasna z jiné části galaxie ozve slabé volání; volání slibující nové útočiště, jedno slunce a možnost zachránit svůj druh. Proto se vydávají na dlouhou a nejistou cestu, na jejímž konci má být planeta Sluneční soustavy, domov obývaný bezvýznamnou rasou, které je potřeba se zbavit.

Země je v ohrožení. Lidstvo si uvědomilo nebezpečí trisolarské flotily, přibližující se ke svému cíli. Flotila pluje nekonečným vesmírem pomalu, a i když k planetě Zemi dorazí až za čtyři století, už teď se v celé lidské společnosti rozmohlo vědomí neodvratitelného zániku. Proč by tomu mělo být taky opačně? Díky sofonům existujícím mimo prostor je věda zmražena a neschopna posunout se dále. Neexistuje žádné soukromí, vše je monitorováno a přeposíláno mimozemské vesmírné flotile. Mezi lidmi se rozmáhá deprese. Naděje ale vysvitne v okamžiku, kdy se OSN rozhodne spustit projekt Mandala sdružující skupinku čtyř meditátorů, pravděpodobně jediných spasitelů lidstva. Tři z nich jsou důležité osobnosti století, poslední, Luo Ťi, bere svou pozici povrchně. Zatímco se ostatní snaží vymyslet plán na záchranu, Luo Ťi utrácí všechen svůj čas na vlastní přání a cíle. Práva meditátorů jsou neomezená a rozpočet Spojených národů mohou čerpat dle vlastních potřeb. Jenže existuje nějaká šance, jak zabránit vpádu do Sluneční soustavy, bez lodí a technologie, díky které by se dalo bránit? Je vůbec rozumné vložit čtyřem lidem do rukou moc tak velkou, že stačí málo, aby se zneužila?

„Když pomine soumrak, uvidíš hvězdy. Když pomine úsvit, zbude jen…“
„Jen tvrdé světlo reality.“ – str. 95

Temný les navazuje téměř tam, kde Problém tří těles skončil. Najednou se zase ocitáme ve světě, kde je potvrzena existence trisolarské flotily; lidstvo si je vědomo nebezpečí a snaží se na něj najít řešení. Právě tato problematika se stává základním stavebním kamenem druhé knihy, která by se i přes své řazení do série mohla brát jako samostatné dílo. Liou Cch’-sin pracuje s návazností románů takovým způsobem, aby každý z nich vynikl sám o sobě – kromě pár zmínek o předešlých protagonistech a událostech se Temný les zabývá jinými hrdiny, samostatnými časovými úseky a naprosto novým tématem; jediným pojítkem je hrozba Trisolaris.

Na předešlé události se objevují vzpomínky a slovní odkazy, připomínající spíše drobnosti minulé knihy, než hrající důležitou roli pro pochopení, kam bude příběh směřovat. Zatímco se první díl snažil odhalit podstatu Trisolaris, je nyní dán prostor pro vykreslení stínu civilizace přibližující se k Zemi, což pomáhá vytvářet dokonalou atmosféru strachu, deprese a zoufalství. Tyto emoce prýští ze stránek po tak dlouhou dobu, než je čtenář zcela přesvědčen, že vše, čeho je svědkem, je realistické a opravdu se někdy stalo, či stane. Temný les totiž vypráví příběh o lidství a jsou to postavy, kterým je dán největší prostor. Jenže hned poté, co se čtenář naladí na vlnu mezilidských vztahů, přijde uvědomění, že zamrznutím lidské techniky je lidstvo bezmocné – a že na podobném principu funguje i příběh.

Děj totiž nehorázně stagnuje – stojí na jednom bodě až do chvíle, kdy může čtenář ztratit pozornost a dál bude číst spíše z principu, než radosti. Kromě zlomových částí, kde se snaží meditátoři vymyslet plán na záchranu, se ve výsledku nabízí spíše minimální čtenářský požitek (za podmínky očekávání nějaké akce), což je v kontrastu k dokonalé atmosféře, kterou Cch’-sin dokázal vybudovat. Temný les je dílem ryze konverzačním, zakládajícím si na velkém množství filosofických otázek a dialogů, zaplňující spíše prázdné místo vznikající mezi zvraty, než na budování příběhu. Tajemno se gradovalo od první knihy a v té druhé je patrná neobvyklá práce s žánrem, schopna vyvolat až pocit zklamání. Závěr nenabízí velké potěšení; je spíše zmatený a nečekaný, než pompézní a slibný.

Temný les svým zpracováním připomíná film, kdy si čtenář po celou dobu udržuje odstup a vše sleduje bez hlubších ponorů do nitra hrdinů. Vzhledem k vševědoucímu vypravěči autor přeskakuje od postavy k postavě, občas prozrazuje osud protagonistů dřív a v závěru nelze přesně říci, kdo je ústředním hybatelem děje. V jistém bodě se dokonce roztříští i soudržnost času a čtenář se najednou ocitá v daleké budoucnosti, mnohem blíže k průniku trisolarské flotily do Sluneční soustavy. Tento okamžik je zlomový hlavně pro fanoušky vědy, kteří se dočkají velkého prostoru pro technologické popisy, odkazů na významné osobnosti a narážky, určené výhradně pro publikum s větším rozhledem. K tomuto se do protikladu staví úryvky z pohledu Trisolaris a jejich posluhovačů, díky kterým se odhaluje děj s předstihem tak velkým, že když opravdu nastane, mnohdy už vůbec nepřekvapí.

„Vesmír je temný les. A každá civilizace je ozbrojený lovec, který se krade podrostem tiše jako stín, opatrně odhrnuje větve před sebou a našlapuje jako kočka. Bojí se i hlasitě nadechnout. Musí si dávat pozor, protože lovců jako on je plný les. Jakmile připadne na kohokoli jiného, ať je to také lovec, anděl nebo démon, novorozenec nebo stařec nad hrobem, víla nebo polobůh, má jedinou možnost – vystřelit a zabít. V temném lese je člověk člověku vlkem.“
– str. 565–566

Přes to všechno se musí ocenit práce s postavami – tu Cch’-sin odvádí bravurně. Ať už Lou Ťi, další meditátoři, či jakákoli zdánlivě nedůležitá postava, všichni jsou dokladem toho, jak opravdovým charakterem oplývají. Každý z nich má svá vlastní přání, tužby a záměry. Protože je Temný les především příběhem beznaděje z nadcházejícího zničení lidstva, každá postava prožívá svůj zármutek jinak. Někteří se rozhodnou trápení ukončit, jiní si užívají života, zbylí jsou schopni udělat cokoli, aby věřili, že šance na záchranu pořád existuje. Trisolaris nedokáže číst myšlenky, a proto je cílem meditátorů nikomu nesdělit svůj plán, což je jedna z věcí, která se autorovi vydařila. Postavám opravdu nelze nahlédnout do hlavy, a proto aspoň ta malá nečekaná rozhodnutí dokážou i u čtenářů vyvolat reakci překvapení. Můžeme pouze hádat, co má daná postava v plánu – když je následně konfrontována, lze hodnotit jejich činy dle vlastního morálního měřítka. Najednou nejsme svázání autorovými názory a máme prostor si vytvořit obrázek o lidských charakterech sami.

Temný les je pokračováním čínské sci-fi série zachycující budoucnost ohroženou vyspělou civilizací Trisolaris, která se vydala na dlouhou pouť ve snaze zničit lidstvo a obsadit Zemi. Technika je zmražená, lidstvo nemá šanci se invazi bránit. Lou Cch’-sin vytváří dokonalé zázemí pro vybudování sklíčené, temné a tíživé atmosféry. Do tohoto prostředí vsazuje precizně utvořené charaktery postav mající vlastní sny a cíle. Bohužel se do opozice staví zdlouhavý příběh plný záplat, držící dějovou linii pohromadě s velkým vypětím sil. Důraz je kladen na dialogy, většinou zaměřující se spíše na nepodstatné věci. Odhalované části zápletek nejsou vždy neočekávané, což vyústí ve zmatený a až moc jednoduchý závěr. Třetí díl s názvem Vzpomínka na zemi by měl celou trilogii uzavřít a s klidným svědomím mohu vyjádřit svá očekávání, jak se autor se závěrem popere.

Autor: Filip Faja