Jednotlivá vyprávění, ať už se týkají překladů z literatury psané anglicky, francouzsky, italsky, německy, rusky či španělsky, nebo překladů z literatur u nás o dost méně známých, jako je ta dánská, estonská, islandská, japonská, norská, polská, slovenská či srbocharvátská, mohou sloužit nejen jako průvodce po cizích literárních krajinách, ale také např. nechávají čtenáře nahlédnout do nakladatelské a překladatelské praxe v období minulého režimu a porovnat její nedostatky (cenzura i autocezura, praxe takzvaného „pokrývání“ překladatelů v nemilosti apod.) s nešvary, které v této oblasti naopak zavládly v době porevoluční.