Co předcházelo tomu, než jste napsaly knihu Kdyby? A kterou z vás napadlo, že se do psaní pustíte společně?
Sabina byla brutálně přepadena na dámské toaletě v klubu. Případ vyšetřovala policie, ale ta dala nakonec za pravdu pachateli, který tvrdil, že ho naopak přepadla ona a její kamarádka. Dcera z toho všeho byla psychicky na dně. A jelikož studuje literaturu a ráda píše, začala se ze svých pocitů vypisovat. Poté mě napadlo, že bychom mohly spolu napsat knihu, která se bude zabývat podobným příběhem, který se jí stal. I když podotýkám, že román Kdyby je fikce, dceřin případ je jen inspirací.

Jak fungovala spolupráce? Psaly jste synchronně najednou, nebo nejdříve jedna a pak druhá? Četly jste vzájemně, co ta druhá napsala, abyste mohly případně něco upravovat?
Nejdřív jsme si společně řekly, o čem příběh bude pojednávat, jak začne a skončí a co bude oním „kdyby“. Domluvily jsme se na postavách a jejich charakteristikách. Potom už jsme psaly každá zvlášť, ale v průběhu psaní jsme spolu některé věci konzultovaly a četly, co která napsala.

Jaká je hlavní dějová linka příběhu?
Studentka Nela je znásilněná. Musí se vyrovnávat nejen s tím, co se jí stalo, ale také se zjištěním, že je těhotná. V jedné verzi příběhu si dítě nechá a ve druhé ne. Poté můžeme sledovat, jak se její život vyvíjí po dobu deseti let a jak její rozhodnutí ovlivní i další osoby.

Čeho dalšího kromě tohoto se v knize dotýkáte?
Hlavním tématem je ukázat, že jediné rozhodnutí může zcela změnit život nejen tomu, kdo ho učinil, ale i osobám v jeho okolí, čímž se změní i jejich nahlížení na svět a kolikrát se změní člověk sám. Kromě znásilnění a komplikovaných rodinných vztahů také okrajově zpracováváme i transgenderové téma, kdy si jedna z postav prochází složitou životní fází. Zjišťuje, že se ve svém těle necítí dobře, snaží se to řešit po svém a naráží na předsudky, ponížení, ale i pochopení.

Jaké máte na knihu ohlasy? Uvedla byste příklady těch pozitivních, co na knize čtenáři chválí, a naopak i těch negativních, co jim třeba vadilo?
Víceméně máme na knihu dobré ohlasy. Na databázi knih se její hodnocení pohybuje kolem 88 %, na Instagramu různých knihomolů si vede také dobře a od čtenářů nám chodí i pozitivní e-maily. Líbí se jim, že má kniha dvě verze a každá je psaná z jiného úhlu pohledu. Já ji psala očima všech zúčastněných, Sabina ji psala pouze očima hlavní hrdinky ve formě já. Co nám někteří čtenáři vytkli, tak je konec, který se asi některým zdál možná až moc brutální. Nicméně my si za ním stojíme, protože jsme se tak vypořádaly s tím, co se dceři v jejím životě opravdu stalo. Jelikož tu závěr nechci prozrazovat, nemohu k tomu říct více.

Myslíte si, že čtenáře může v nahlížení na knihu ovlivnit to, který ze dvou příběhů začne číst jako první?
Podle příspěvků čtenářů vidíme, že ano. Ale dost záleží na tom, jak je čtenář naladěn, takže rada, kterou verzí začít, není. Každopádně si v jedné verzi můžete něco myslet o nějaké postavě a ve druhé verzi zjistíte, proč se zachovala určitým způsobem a názor změníte.

Jak moc byla kritická matka – zkušená spisovatelka k dceři – debutantce? Ovlivňovala nějak její psaní, nebo jí do toho vůbec nemluvila?
Občas jsem měla tendence něco namítat, ale dcera mi většinou vysvětlila, proč to napsala určitým způsobem a musela jsem jí dát za pravdu. Každý má svůj styl a nedá se říct, který je lepší. I podle ohlasů čtenářů vidíme, že někomu sedla víc moje verze a jinému zas dceřina. Takže bych to shrnula tak, že jsem jí do psaní téměř nemluvila, jen jsme se vzájemně radily o některých pasážích.

Byla tato kniha napsaná s úmyslem nějakého vzkazu čtenářkám s podobným prožitkem, jaký potkal hlavní hrdinku, nebo jste se jako autorky chtěly jen vypsat vzhledem k událostem, které potkaly vás samotné?
Určitě jsme chtěly předat vzkaz čtenářkám, minimálně ten, že tu nejsou v tom všem samy. Kvůli tomu, co se stalo Sabině, jsme viděly, že ne vždy se člověk dovolá spravedlnosti. I proto chceme, aby se o takovýchto tématech více mluvilo. Je to více než do nebe volající, kolik násilníků zůstane nepotrestaných.

Bavilo vás psát ve dvou a plánujete tedy ještě nějakou další společnou knihu, nebo se příště pustíte každá do svého románu?
Určitě nás to moc bavilo, ale teď chceme psát každá zase sama za sebe. Sabina si libuje spíš ve tvorbě na hranici thrilleru, což je částečně vidět i v tomto románu, a já mám zase radši proplétání vztahových linií a černý humor. Co ale plánujeme společně, je sepsání cestopisu. Hodně spolu cestujeme a na našich cestách jsme zažily opravdu spoustu jak humorných, tak i šílených dobrodružství. Oproti románu Kdyby, který je místy hodně depresivní, nás teď čeká oddechovka.

Text: Kateřina Žídková
Foto: archiv Simony Votyové