Pane doktore, naše nakladatelství vydává Vaši druhou knihu. Než jsme v roce 2015 dokončili Vládkyni všech nemocí, stihl jste napsat další úctyhodný svazek. Co bylo tím silným impulsem k vytvoření nového epického díla?
Když jsem v květnu 2010 dokončil poslední verzi šestisetstránkové Vládkyně, nikdy by mě nenapadlo, že se ještě někdy pustím do psaní další knihy. Fyzická únava ze psaní se dala pochopit a překonat snadno, ale vyčerpání představivosti bylo neočekávané. Vládkyně ze mne vysála všechny příběhy, nechala mou fantazii na holičkách a mou spisovatelskou budoucnost si vzala do zástavy; neměl jsem už co říct. Objevil se však další příběh: o normalitě předtím, než se převáží k malignitě. Jestliže rakovina, abychom parafrázovali popis saně z epické básně Beowulf, je „znetvořenou verzí našeho vlastního já“, jak se pak vytvářejí naše neznetvořené varianty? Kniha Gen zachycuje tento příběh hledání normality, totožnosti, odchylek a dědičnosti. Jde o předchůdce toho, co je následně rozebráno ve Vládkyni.
K napsání knihy Vás vyprovokovalo i onemocnění ve Vaší rodině? Tento příběh je tedy velmi osobní, důvěrný.
Břemeno dědičnosti pro mne není abstraktním pojmem. Historie psychického onemocnění uvnitř rodiny se vinula mou myslí jako červená nit, ale normality a abnormality genů se rovněž týkala moje vědecká práce biologa nádorovýchonemocnění. Uvědomil jsem si, že studovat rakovinu zároveň znamená studovat její protiklad. Co je kódem normálnosti, než dojde k jeho narušení kódem rakoviny? Jaká je funkce normálního genomu? Jak dokáže udržovat stabilitu, díky které si jsme zřetelně podobní, a variabilitu, jež nás zřetelně odlišuje jednoho od druhého? Jak je z tohoto pohledu stabilita versus variabilita nebo normalita versus abnormalita definována či zakotvena v genomu?
A co kdybychom se naučili měnit genetickou informaci podle našich představ? Pokud by příslušné technologie byly k dispozici, kdo by je měl kontrolovat a zajišťovat jejich bezpečnost? Kdo by byl pánem a kdo obětí těchto technologií? Jak by získání těchto znalostí a kontrola nad nimi – a jejich nevyhnutelný průnik do našich soukromých a veřejných životů – změnilo způsob, jak nahlížíme na naši společnost, naše děti a sami na sebe?
Odpovědi můžeme hledat v knize. Je příběhem o zrození, významu a budoucnosti jednoho z nejmocnějších objevů v dějinách vědy: „genu“, základní jednotky dědičnosti a základní jednotky veškeré biologické informace. Jaké jste zvolil uspořádání?
Kniha je uspořádána jak chronologicky, tak tematicky. Hlavní oblouk je historický. Začneme v roce 1864 na Mendelově zahrádce s hrachem v moravském klášteře, kde došlo k objevení „genu“ a jeho rychlému opětovnému zapomenutí. Příběh se protíná s Darwinovou evoluční teorií. Genu se pak zmocňují angličtí a američtí reformátoři s nadějí, že zásahy do lidské dědičnosti bude možné urychlit evoluci a emancipaci člověka. Tento přístup dosahuje svého hrůzného vrcholu ve čtyřicátých letech v nacistickém Německu, kde jsou absurdní experimenty ospravedlňovány lidskou eugenikou, a vrcholí odnímáním svobody, sterilizacemi, eutanázií a masovým vražděním.
Sled poválečných objevů pak spouští revoluci v biologii. Ukazuje se, že nositelkou genetické informace je DNA. James Watson, Francis Crick, Maurice Wilkins a Rosalind Franklinová odhalují trojrozměrnou strukturu DNA a objevuje se ikonický obrázek dvoušroubovice. Podaří se rozluštit třípísmenný genetický kód. V sedmdesátých letech dvacátého století genetiku mění dvě technologie: sekvenování genů a klonování genů – „čtení“ a „psaní“ genů. V osmdesátých letech začali genetikové tyto techniky používat pro mapování a identifikaci genů spojených s nemocemi člověka. Úsilí v tomto směru graduje v Projektu lidského genomu, mezinárodním projektu zaměřeném na mapování sekvenování celého lidského genomu. Draft sekvence lidského genomu byl publikován v roce 2001. Projekt zpětně přináší inspiraci pro chápání variant člověka, jeho identity, povahy a „normálního“ chování ve smyslu genů.
A jak dokážeme „číst“ lidské genomy a „psát“ do nich dnes?
Zatímco vedeme tento rozhovor, učí se organismy vybavené genomy měnit dědičné vlastnosti organismů vybavených genomy. Tím myslím, že během posledních let jsme vynalezli technologii, která umožňuje cíleně a trvale měnit lidský genom, i když bezpečnost a přesnost těchto technologií „genomového inženýrství“ se ještě musí důkladně prověřit. Naše znalosti o genech dosáhly takové úrovně a hloubky, že už nestudujeme a nepozměňujeme geny ve zkumavkách, ale v jejich přirozeném prostředí lidských buněk. V některých případech umíme také záměrně některé geny měnit a modifikovat tak jejich funkce, čímž dokážeme ovlivňovat lidské stavy, fyziologii i lidské bytosti jako takové.
A důsledky?
Člověk ani nemusí mít vysoké vzdělání v molekulární biologii, filozofii nebo historii, aby si uvědomil, že sbližování zmíněných dvou dovedností připomíná překotný sprint do propasti. Jakmile jednou pochopíme osudy zakódované v jednotlivých genomech, i když předpověď bude spíše v rovině pravděpodobnosti než jistoty, a jakmile jednou zvládneme technologie pro cílené změny těchto pravděpodobností, dojde k zásadní změně naší budoucnosti. George Orwell jednou napsal, že každý kritik, který použije slovo člověk, jej obvykle připraví o veškerý smysl. Nemyslím si, že v tomto případě přeháním: naše schopnost rozumět lidským genomům a zasahovat do nich mění naši představu o tom, co to znamená být „člověkem“.
Atom představuje v moderní fyzice organizační princip a vábí nás vyhlídkou, že ovládneme hmotu i energii. Gen zase skýtá organizační princip moderní biologii a jeho lákavá nabídka zní, že získáme nadvládu nad našimi těly, osudem a budoucností. V historii genu je bytostně přítomen „hon za věčným mládím“, faustovský mýtus o dosažení okamžitého štěstí a koketování našeho století s vylepšováním člověka. Stejně tak je zde bytostně přítomná touha rozluštit náš návod k použití.
O autorovi
Siddhartha Mukherjee (nar. 1970) je onkolog, vědec a spisovatel. Narodil se a vyrůstal v Dillí, studium medicíny absolvoval na špičkových univerzitách v USA a Velké Británii (Stanford, Oxford, Harvard). Přednáší na Kolumbijské univerzitě a pracuje v jejím medicínském centru. Jako hematoonkolog se zaměřuje na výzkum krvetvorných kmenových buněk. Vědecký tým jeho laboratoře objevil geny regulující kmenové buňky a dostalo se mu mezinárodního uznání za objev kosterních kmenových buněk a genetických poruch u pacientů s leukémií. Své články publikuje v časopisech Nature, Cell, Neuron, New England Journal of Medicine, New York Times a dalších. Kromě knihy The Gene. An Intimate History (české vydání Gen. O dědičnosti v našich osudech) napsal také The Laws of Medicine a The Emperor of All Maladies: A Biography of Cancer, za kterou obdržel v roce 2011 Pulitzerovu cenu a Cenu deníku Guardian za nejlepší prvotinu. Český překlad vydalo Nakladatelství Masarykovy univerzity pod názvem Vládkyně všech nemocí. Příběh rakoviny. Siddhartha Mukherjee žije v New Yorku. Se svojí ženou, výtvarnicí Sarah Szeovou, vychovává dvě dcery.
Správa cookies
Webové stránky používají k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a personalizaci reklam soubory cookie. Využíváním našich služeb souhlasíte s používáním cookies.
