Řekl jste, že jste ani nevěřil, že kniha o vás v takové formě může vůbec vyjít. Jak se autorovi Petru Čermákovi podařilo přesvědčit vás, abyste do takové spolupráce šel?
On mne ani moc nepřesvědčil. Před zhruba dvěma lety za mnou přišel s nápadem, že o mně chce napsat knihu. Já jsem mu tehdy zdvořile poděkoval s tím, že si myslím, že už těch knih je docela dost a že mám pocit, že už to stačí. On ale odvětil, že by na to chtěl jít jinak. Zeptal se mě: Co kdybych si o vás povídal třeba s jinými lidmi?  A na to jsem musel uznat, že je to docela dobrý nápad a já se tak o sobě i něco dozvím, byť by to třeba nebylo příjemné. Pak jsem o něm dva roky neslyšel a měl jsem za to, že to celé zhaslo, že už se nic dít nebude. Za dva roky mi ale přinesl ten rukopis, který mne nejen velmi překvapil, ale i dojal. Najednou jsem totiž o sobě četl od lidí, kterých si nesmírně vážím, ale i od obyčejných lidí, kteří na ulici odpovídali na jeho otázky a rozpovídali se o mně.

Jak jste sám řekl, v knize se o vás vyjádřili nejen vaši známí a slavní kolegové, ale i obyčejní lidé. Přečetl jste si o sobě něco, co vás vyloženě překvapilo, na co už jste dávno zapomněl?
Ano, byly tam některé věci, které mi připomněly dávnou minulost, o to to bylo hezčí. A byly tam také některé věci, které mě úplně překvapily, například to, jak o mně smýšlí třeba herečka století Emília Vašáryová nebo Karel Gott. A úplně mě dojal třeba fenomenální Antonín Panenka... To je tak krásné, že se mi při mnoha těchto odpovědích draly slzy do očí. To jsou opravdu věci, které se člověk běžně nedozví. Běžně se totiž dozvídáte jen pomluvy, které o vás někde kolují.

Chybí vám v knize výpovědi, některých lidí?
Ano, chybí, ale ti na to prostě reagovali tak, že mi to raději řeknou osobně a nebudou to dávat do knihy, i když se máme rádi a všechno je v pohodě. Vlastně jsem ani nečekal, že tolik mých kolegů a známých tuto hru přijme.

Neobával jste se, že se o sobě dozvíte něco velmi negativního?
Ne, s tímto rizikem jsem do toho šel a také jsem to na samém začátku panu Čermákovi říkal. Řekl jsem, že je mi jedno, co o mně posbírá a jde mi jen o to, aby ty odpovědi byly autentické a aby byly od lidí, kteří na ty otázky chtějí odpovídat. A ti, kteří nechtějí, tak ať k tomu nejsou nuceni.

V knize se několikrát zmiňuje vaše schopnost hovořit cizími jazyky – například francouzsky a řecky. Kolika jazyky se vlastně domluvíte?
Francouzština se stala vlastně klíčem k tomu, že jsem se stal hercem, ta historka je docela známá a často ji vyprávím. Co se týče cizích jazyků, domluvím se slovensky, polsky, francouzsky, italsky, anglicky a rusky. Řecky jsem se naučil v 70. letech jen ta nejdůležitější slova, která jsem potřeboval. Tehdy jsem měl řeckou partnerku a s jejím otcem jsme doma hovořili řecky, ale určitě bych neřekl, že tímto jazykem hovořím obstojně.

Váš syn Martin se vydal ve vašich šlépějích, jak se mu daří?
On se nevydal v mých šlépějích, což je dobře. Vydal se ve svých vlastních a svou vlastní cestou. A dělá to výborně, musím ho pochválit, protože zrovna teď, když si tady povídáme, tak on je ve Stuttgartu a zkouší tam s jedním z nejvýznamnějších evropských režisérů Arminem Petrasem, a to že si ho vybral a obsadil ho, aby mohl hrát ve společnosti německých hvězd, tak toho si nesmírně vážím a jsem na něj pyšný. On skutečně nemá zapotřebí jít v mých šlépějích.

Jak jste reagoval, když vám poprvé řekl, že chce být hercem?
Dostal ode mne takové zadání. Řekl jsem mu, že jestli to chce dělat, tak jedině pod podmínkou, že jednou budou lidé říkat: Otec Martina Donutila byl také herec.

Text: Eva Dömény