Recenze: Zapomeňte na neděli

archiv revue
„Umřela mi žena. – „To už je dávno.“ – „Víte, když člověk přijde o osobu, kterou miluje nejvíc na světě, ztrácí ji každý den.“ – citace z knihy, str. 62 –
Tento překrásný úvodní úryvek, dle mého, přesně definuje poselství, které se kniha čtenáři snaží předat. Nevím jak vás, ale mě rozbrečelo. Tento román je plný přenositelných mouder, která nutí k zamyšlení nad dnešním uspěchaným světem. Kam že se to stále ženeme a za čím? A má to naše honění za majetkem, penězi, mocí, funkcemi vůbec nějaký smysl? Jistě, má, ale vedle finanční pohody a budování dobrého jména nám štěstí přináší zejména blízkost lidí. V lepším případě jsme obklopeni milující rodinou, přáteli na život a na smrt, nebo alespoň milými kolegy v práci, s kterými rádi mimo pracovní dobu zajdeme na kafe či pivo. Jenže, co až na světě zůstaneme úplně sami? Až budeme staří a naší milovaní odejdou před námi? Co pak?


Román Zapomeňte na neděli přináší zamyšlení nad životem samým, stárnutím a blížícím se koncem… Díky mladé Justině je nám představena životní pouť „dámy z pláže“ jménem Hélene. Z vyprávěného vyplývá nesmírně citlivé poučení pro mladší generace. Kdybychom více starší generaci poslouchali, naučili bychom se úctě, vděčnosti, pokoře a lásce. Sama vím, že není nic kouzelnějšího a zajímavějšího, než poslouchat vyprávění babiček a dědečků o jejich životech, o tom, co zažili, čím si museli projít, co je činilo šťastnými, nebo naopak, co je přivádělo k pláči. Nosí v sobě tolik pravdy. Kdyby byli mladí ochotni naslouchat, mohli by mnohým svým vlastním prohřeškům předejít, nebo by se na ně přinejmenším mohli alespoň vhodně připravit.


Etapa staří je však spojena i s bolestí a zapomínáním. Pro mnohé nastává čas, kdy se dívají z okna, ale vidí jen hlubokou temnotu. Jak bolavé jsou vzpomínky na minulost, kdy mu svět ležel u nohou a byl stoprocentně spokojený? A jaké privilegium zažíváme, když podobné pocity můžeme prožívat? Dočasné, krátkodobé, mlhavé…


V románu se však zaobíráme i dalšími otázkami, jako například, kdy začíná opravdová dospělost. Je snad určena věkem? Nebo snad nastává v době, která nás donutí v určitém věku přemýšlet o důsledcích našeho chování? Zamysleli jste se někdy nad tím, co získáme, když ztratíme to nejcennější v našem životě, a co vše ztrácíme, když se zaměřujeme na nepodstatné věci? Osobní bolesti a prohry – každý se s nimi snaží poprat po svém. Co jednoho posílí, druhého donutí padnout na kolena.


Postupně rozkrýváme nejen pravdu o životě nejmilejší Justininy klientky Hélene, ale i nesrovnalosti týkající se autonehody Justininých rodičů. Že nehoda vlastně nehodou nebyla a že na smrti mladých lidí nese vinu ta nejméně možná osoba… V závěru příběhu mě čekal totální šok. Dojemné a krásné čtení.

Autor: Denisa Šimíčková
Nenechte si uniknout zajímavé články!
Informace o nových článcích, soutěžích, knihách a akcích Vám rádi pošleme e-mailem.
Líbí se Vám tento článek? Sdílejte jej s přáteli.
zanechte komentář (zprávu)

Nejnovější články

Pokud chcete svým malým předškolákům pomoci otevřít dveře do světa školního dobrodružství, máme pro vás tři super tipy na knihy pro předškoláky.
Hrom aby do toho… Jak může někdo pojmenovat hlavní hrdiny svého románu Jack a Rose a pak si s jejich láskou tak pohrávat? Vždyť od dob Titaniku je synonymem pro tu největší, avšak nejtragičtější lásku právě tato dvojice (hned po Romeovi a Julii, samozřejmě). Ach. A je jasné, že jsem si ty dva představovala přesně jako Kate a Lea z výše zmiňovaného filmu.
Někdo ukradl mrtvolu z márnice. Ten někdo ji položil na místo, kde policie najde hrob s desítkami zavražděných žen. Případu se ujímají dva agenti z dánské jednotky Task Force 14. David a Lucas mají svérázné vyšetřovací metody, skrývají temná tajemství a k smrti se nenávidí.