Je listopad 1986 a mladá novinářka Sandrine je vyzvána, aby převzala dědictví po své zemřelé babičce. Ta prožila poslední léta na malém ostrůvku u normandského pobřeží, kam se tedy nyní její vnučka vydává vyřídit posmrtné formality. Sandrine předpokládá, že zdědila patrně jen nějaké drobnosti, nejspíše pár babiččiných osobních věcí, které rozdá obyvatelům ostrova a poté má v úmyslu se obratem vrátit. Ukáže se však, že tu bude muset strávit minimálně týden – člun, který udržuje jediné spojení mezi ostrovem a pevninou, totiž častěji nepřiplouvá. Sandrine se navíc dozvídá o tragédii, k níž zde kdysi došlo a jejíž ozvěny dodnes velmi silně rezonují v myslích zdejších lidí...

Příběh má zpočátku dvě dějové linky, takže se občas ocitáme v roce 1949. Tehdy se na ostrově nacházela skupinka deseti dětí, které se tu měly zotavit z prožitých válečných traumat. Ačkoli je o ně dobře postaráno, o což se snaží početný personál, dětem se evidentně nevede dvakrát dobře. Jsou unavené, nevyspalé a zjevně trpí i psychickými problémy – co se např. odehrává v mysli malého Fabiena, který kreslí podivné obrázky a zmateně mluví o jakémsi strašidle? Zdravotní sestra Suzanne (to je ta Sandrinina babička) soucítí se svými malými svěřenci natolik, že se pokusí přijít celé záhadě na kloub...

Jérome Loubry namíchal vskutku výživný psychothrillerový koktejl, mezi jehož ingrediencemi nechybí nic z toho, co mají čtenáři tohoto literárního žánru rádi. Především je zde podivný ostrov, obestřený tajemnou záhadou, která však není nějakou dávno zapomenutou historií, nýbrž má podle všeho osudově blízko k současnosti, k těm několika starousedlíkům, dožívajícím v dobrovolném vyhnanství daleko od civilizace. Co je tu drží, navíc tak silně, že ani na chvíli nepomyslí na to, že by mohli bezstarostně a v poklidu žít na pevnině? Sandrine je mezi nimi teprve pár dní a už má z jejich řečí úplně zamotanou hlavu. Začíná si nejasně uvědomovat, že jí na tomto zapomenutém skalisku daleko v oceánu hrozí nebezpečí – neznámé, nepojmenovatelné a iracionální, o to víc však děsivější. Když si posléze uvědomí, že možná i ji samotnou spojuje s oním dávným neštěstím jakési hrůzné pouto, začne Sabrine propadat panice. Pak ale nastane zásadní zlom...

Jérome Loubry si v Útočišti velmi dovedně zaexperimentoval se svou výjimečnou fantazií a kdybych se měl vyjádřit poněkud expresivně, pak si se čtenářem hraje jako kočka s myší. Není zde nic nezpochybnitelného, jasně daného a definitivního, sotva se dobereme k nějakému „faktu“, vzápětí zjistíme, že je všechno úplně jinak. Je to zkrátka tři sta stran dechberoucího napětí a usilovného přemýšlení, kdy a kde se ta šílená hororová ruleta nakonec zastaví...

Jedno „negativum“ bych ale knize přece jen vytkl a tím je datum jejího vydání. Takovéto skvělé psychothrillery by se ke čtenářům neměly dostávat uprostřed léta, ale spíše někdy v listopadu. Bláto a plískanice, pochmurné šedivé mraky a poryvy studeného větru za okny totiž přímo vybízejí k večernímu posezení v teple domova s knihou, jejíž truchlivá atmosféra dokonale koresponduje s nevlídným podzimním počasím.

Pokud jsem dobře informován, tak Jérome Loubry za svou knihu obdržel i nějaké literární ceny, čemuž jsem velmi rád, protože Útočiště si je určitě zaslouží. 


Autor: Jan Hofírek