Nechci, aby to vyznělo jako klišé, protože to by si tato kniha nezasloužila. Ale vážně je těžké ji odložit a nechat čtení na později. Vyprávění z úst Lisy, hlavní hrdinky, a sled událostí v jejím útlém věku jsou tak šílené, že jsem nevycházela z údivu. Literární zpracování je naštěstí skvělé a poutavé. Měla jsem z toho totiž v prvopočátku strach vzhledem k tomu, že autorka Lisa Brönnimann není spisovatelka. Ukradené dětství je silné kafe. Připravte se na to, že z vás tato kniha podle skutečných událostí vyždímá spousty emocí a postaví vás před řadu otázek.

S Lisou se prvně setkáváme jako s třicátnicí – vdanou paní a maminkou dvou dcer. V té době obdrží přes právníka dopis od své biologické matky, v němž stojí, že ji celou dobu hledala. Lisa dopis nedočte a ve vzteku ho trhá.

Rázem se ocitáme o pár desítek let zpět. Píše se rok 1970, Lise je pět a žije s dalšími dětmi ve vinařství, v němž všichni musejí od rána do večera pomáhat. Existují tady pravidla, ale Lisa jiný život nezná, a proto to tady má ráda a v budoucnu se ve vzpomínkách do tohoto dočasného domova často vrací. Když ji z prostředí vinic vytrhnou a musí putovat do jiné rodiny, je nešťastná. Stále jí je pět a na statku, jejím novém domově, musí od pěstounů snášet kruté bití a urážky. Nejinak je na tom i chlapec Adrian, který tam pobývá už tři roky. Adrianův učitel se dozví o špatném zacházení a děti jsou odebrány. Že by to mělo happy end? Ani zdaleka. Upovídaná, zvídavá holčička, která touží po kamarádech, bezstarostném dětství plného her, nenachází útěchu ani v dětském domově. Naopak – děti jsou zde dopovány prášky, aby byly klidné a bezproblémové. Po několika měsících Lisa odjíždí k dalším pěstounům. Už už svítá naděje na láskyplnou rodinu. Je to nervy drásající. Ale ani tady Lisa nenajde útočiště. A tak trnu, co dalšího se bude dít. Následuje popis brutálního bití. Stejně jako Lisa lapám po dechu a těžko se smiřuji s násilím páchaném na bezbranném dítěti.

Prvních sto stránek ve mně mizí jako nic. Musím už jít spát. Ale přemítám o tom, jak se mohl osud – doslova – vybít na jedné malé holce.

Lisa podnikla několik útěků. Vždycky ji vrátili zpět a také vždy policistům či úředníkům ukazovala modřiny a upozorňovala na to, jak s ní zacházejí. A oni? Nic. Je odporné, že s klidem přecházeli její výpověď. Stránku za stránkou čekáte, kdy už konečně tu holku potká něco šťastného. Ano, v jejím životě se ocitají i lidé, kteří ji drží nad vodou. Ale převážně jsou tam ti, kteří ji potápějí.

 Čtenáře nenechá tento příběh chladným, ale dospělá Lisa, spisovatelka, jako by se od svého dětství dokázala trošku odosobnit. Anebo má štěstí alespoň na svou povahu a dokázala se jako dítě ve svém neznalém světě nad všechny ty hrůzy povznést? Všechno a všichni selhávali, ale ona přesto měla chuť žít. Kdo je na vině – ti jednotliví lidé-tyrani, nebo i systém, který shovívavě přivíral oči (rozuměj: byl zcela oslepen)…? Při tomhle čtení začneme uvažovat, zda znásilňování je to nejhorší, co člověk dívce může udělat. Já vám na to odpovím. Není. Daleko horší je to, že ti, kteří by měli pomáhat, měli by hodnotit svým vlastním rozumem a být objektivní, vnímají tuto dívenku jako špínu a póvl proto, že jim to někdo nakukal. V těch chvílích už se z bezmoci derou slzy do očí…

A pak přichází závěr Ukradeného dětství a vysvětlení toho, proč Lisa nemohla vyrůstat se svou vlastní matkou. Blížíme se k současnosti a příběh začne být osekaný, ztrácím se v tom, kdo s kým a co. Navíc ta nesmyslně opakovaná pasáž ze začátku knihy… Že by čtenář po více než dvou set stranách zapomněl na to šokující vplutí do příběhu? Beru to od tohohle okamžiku s rezervou. Odmítám si kazit dojem z knihy, která byla téměř do konce s hodnocením 100 % – za odvahu podělit se o své dětství a mládí, které jí kazil jeden člověk za druhým, za náhled do duše zmateného dítěte a za sílu to všechno překonat a žít.

Autorka: Radka


Četli jste tuto knihu? Zanechte nám u ní krátké hodnocení.