Hodně tenký led. To je jeden z pocitů, které ve mně vzbuzuje kniha Transgender. Problematika ohledně trans lidí se v dnešní době přetřásá horem dolem a většinou ne v dobrém světle. Ať už ve vztahu k tomu, že dnešní mládež neví, co jsou za pohlaví, tak k detranzicím čili procesu, kdy se osoba, která se přetvářela na opačné pohlaví, vrací ke svému původnímu pohlaví, protože zjistila, že mu přeměna nevyhovuje. Trans může být strašákem rodičů dospívajících dětí, ale kromě toho pobuřuje snad větší část společnosti.
Protože se nesnažím vnímat věci jen černobíle, sáhla jsem po této publikaci, která mi umožnila mít větší vhled do této problematiky. Je to zhruba deset let, kdy se mezi mými žáky objevil teenager, který se začal stylizovat do dívky, oblékat se tak a upravovat se tak. Vedlo to k šikaně, posměškům – a bohužel ani domácí zázemí nebylo dobré a chlapec se nedočkal snahy o pochopení situace ani od své matky. Před deseti lety se toto chování mohlo jevit jako výstřelek. Dnes se s tím u dětí i dospělých setkáváme častěji a není tak divu, že dochází k diskuzím a vznikají k tomu i knihy. Jak autoři už na začátku uvádějí, nezastávají se ani jedné ze stran, což je velmi důležité zmínit. Rozhovor je veden v uvolněném a otevřeném duchu, jelikož se Vernerová a Suchý znají osobně už dřívějška, a znovu se dostali do kontaktu díky tomuto tématu – alespoň tak to z textu vyplývá.
Mnoho lidí považuje transgender za výstřelek – může být, ale nemusí. Mluví se o tom tak masivně proč? Jednoznačně proto, že současná doba to povoluje a žádá si to – můžeme o tom číst a vidět to na všemožných platformách či v reálu. Máme pak pocit, že tohle téma na nás skáče odevšud. Navíc lidi cíleně vyhledávají, byť třeba nepřiznaně, nějaké šokující záležitosti. Nevydařené detranzice se pak musejí vystavit na piedestal, pořádně rozvířit vody a mávat vztyčeným prstíkem s upozorněním na to, jak jsou tranzice nesmyslné a nebezpečné. I tohle všechno je zahrnuto v rozhovoru a debatující se snaží uklidnit rozčeřenou atmosféru. Přitom narodit se do špatného těla – to se mohlo stát kdykoli v minulosti, jen dnes už máme jiné možnosti, jak to řešit nebo si vůbec dovolit to chtít řešit.
Vernerová v této knize reprezentuje ty, jejichž děti dospěly k tomu, že uvízly v opačném pohlaví. Jakožto matka dospívající dcery byla vyděšená, šokovaná, ale zároveň zůstala milující matkou, která se snaží svému dítěti podat pomocnou ruku a nedehonestuje ho. Zvolila – zdá se – rozumný postup, který byl pozvolný a její dcera tak měla čas si vše pečlivě promyslet, být pod dohledem lékařů a terapeutů a projít tou cestou pomalu krok za krokem. Suchý do dialogu přináší fakta, praktické postupy či vyvrací mýty. A tato část je velmi cenná, protože například zaujatý člověk může zkusit dojít k tomu, že tranzicí člověk neprojde z hodiny na hodinu, a třeba kniha pomůže zmírnit předsudky vůči lidem, kteří se ocitli v pasti svého těla. Ještě jednou připomínám, že účelem autorů není někoho hanit, ani někoho lanařit k bezhlavé podpoře. Stačí si vyslechnout, respektive v tomto případě přečíst si zkušenosti z praxe a získat náhled z více stran.
