Otevírám knihu, jsem plná očekávání, zároveň však vyvstává otázka, zda tento román překoná pocity a dojmy, jež ve mně zanechal autorčin bestseller s názvem Hana. To je totiž přesně ten typ knihy, který ve vás po přečtení zanechá hlubokou „čtenářskou jizvu“ nejen díky propracovanému a strhujícímu příběhu plného utrpení a lásky, ale také díky stylu vyprávění a formě použitého jazyka.

Román Tiché roky to bude mít tedy mimořádně těžké. Obstojí u kritického čtenáře? Bude lepší než Hana nebo naopak čtenáře zklame?

Již v této fázi recenze vám mohu prozradit, že dle mého, občas dosti kritického názoru, nový román Hanu sice nepřekonal, ale zcela určitě se mu vyrovnal!  Při čtení tohoto intimního rodinného dramatu mi běhal mráz po zádech, některé pasáže mě dojímaly k slzám, připadala jsem si v jednu chvíli smutná, pak naopak šťastná. Dle mého je právě takové rozpoložení čtenářovy mysli pro autora tou největší satisfakcí za hodiny a hodiny strávené psaním jeho díla a potvrzením, že se práce vyplatila. Po přečtení jsem dlouho neuměla přestat myslet na děj, celkově ho vstřebat a asi nikdy si nepřestanu pokládat otázky, jak může být osud k určitým lidem tak krutý a bezohledný.

Jednotlivé kapitoly knihy jsou rozděleny mezi vyprávěním otce a jeho mladší dcery. Každá kapitola začíná větou, kterou předešlá kapitola končila. Obě roviny vyprávění jsou velice silné a emotivní. Všechny osoby v příběhu jsou psychologicky perfektně charakterizovány.


Bohdana

Bohdana se narodila roku 1980 do rodiny věčně mrzutého a naštvaného otce Svatopluka mamince Běle. Bohdana byla maminkou považována za dar z hůry, pro otce se však stává nesnesitelnou přítěží. Ani ke své ženě se nechová zrovna přívětivě. Když bylo Bohdaně třináct let, podruhé v životě uviděla svou babičku, tentokrát na smrtelné posteli. Babička ji osloví jiným jménem, jménem, které nikdy předtím z úst rodičů neslyšela. Nedá jí to spát, už tak má o rodině svého otce velmi mlhavé informace. Vlastně nezná žádné příbuzné z jeho strany a o nikom se ani nikdy slovem nezmínil. Aby také ano, když si dcery jaktěživ nevšímal. Právě proto je Bohdana už od malička velice zakřiknutá a mlčenlivá. Dostává se na tenkou vrstvu ledu, která když praskne, odkryje temnou minulost rodiny Žákových.


Otec

Na druhé straně jsme svědky vyprávění otce, který vyrůstal se svými dalšími třemi sourozenci a rodiči v jednopokojovém bytě. Ke svému otci vzhlížel, matka jej věčně sekýrovala. Po válce se rodině otevřela cesta k zářivým zítřkům díky horlivosti a přesvědčení, které Svatoplukův otec spatřoval a z celého srdce ctil – myšlence komunismu. Rovněž Svatopluk zasvětil komunismu a budování socialismu celý svůj život. Na hodinách klavíru potkává svou životní lásku Evu, se kterou společně vychovávají tvrdohlavou dceru Blanku. Ta však jednoho dne provede něco, co změní život celé rodině. Bohužel v tom nejhorším slova smyslu…


Deník

Bohdana si již v raném věku uvědomila, jak je důležité nejen pro ni, ale i pro její budoucí děti zachovat své myšlenky a prožitky, co nejvíce informací z minulosti. Začne si proto psát deník, aby se její vzpomínky nevypařily a nezmizely stejně jako roky jejího života a čas, v němž žili oba rodiče i prarodiče, aby její děti nemohly trpět stejným stigmatem jako ona – neznalostí a nevědomostí vlastní rodinné historie. I na Bohdanu nakonec čeká štěstí. Na střední škole potkává Martina, kterého si posléze vezme.


Rodinné vztahy

Vztah mladší dcery a otce se mění poté, co Svatopluka postihne mrtvička a on částečně ochrne. Sice se nevzdává, bojuje, cvičí, ale starat se o něj, jako o své druhé dítě, musí právě Bohdana. Jak nespravedlivé, on, který ji nikdy ani nepohladil, nikdy na ni nepromluvil. Avšak právě tato situace a vnučka Petruška, kterou Martin s Bohdanou počnou, jsou hlavní motivací přerodu otce ve starostlivého dědečka. Jeho zdravotní stav se pomalu zlepšuje, opět se věnuje zahrádce a pěstování zeleniny. A právě na prahu milovaného skleníku se mu splní jeho největší sen, sen a důvod jeho touhy stále žít – vidět svou prvorozenou, o jejíž existenci nemá Bohdana ani nejmenší tušení.


Na konci celého příběhu se čtenář dovtípí, proč otec Bohdanu zcela přehlížel, proč ji vlastně nenáviděl, ačkoliv důvodem jeho nenávisti bylo něco, co ona ani v nejmenším nemohla ovlivnit. Bohdanu máme tendenci litovat, otce se snažíme pochopit. Záleží však na každém čtenáři, zda otci jeho chování odpustí či nikoli.