„V Afghánistánu musíš zabít všechno, co se skrývá ve tvém nitru, a přizpůsobit se společnosti. Je to jediný způsob, jak můžeš přežít.“ – str. 58 -

Tajný život afghánských dívek nabízí detailní vhled do jedné formy afghánských tradic, o které většina z nás ani netuší, že existuje a která je pro nás naprosto nepochopitelná. Zajisté máme určité zažité představy o životě tamních žen. Víme, že jejich život ve společnosti vybudované striktně na segregaci mužů a žen, v zemi, která je věčně zmítaná chudobou, nezaměstnaností a nikdy nekončící válkou, není vůbec jednoduchý, stejně tak jako v jiných silně radikálních islámských zemích. Afghánistán je v našich poměrech znám zejména díky proslulému nábožensko-politickému hnutí Tálibán, jež v minulosti finančně ale i vojensky podporovaly mnohé teroristické organizace, například al-Káida Usámy bin Ládina. Ovšem slyšeli jste někdy o afghánském zvyku označovaném pojmem bača poš? Já, ačkoliv se o muslimský svět zajímám již dlouhá léta, jsem s tímto slovíčkem přišla do kontaktu poprvé až s přečtením této knihy.


Co je to Bacha Posh?

Co to tedy Bascha Posh vlastně je? Jde o prastarou kontroverzní tradici, kdy se rodiče rozhodnou vydávat své dospívající dívky za chlapce! Pouze blízké okolí si je vědomo, že se jedná o dceru, ale ve společnosti tato dcera vystupuje jako syn. Syn, který se do rodiny bohužel nenarodil. Proč však toto rodiny dopouštějí? Jaký k tomu mají důvod?

Ve zcela patrilineární a patriarchální kultuře, která si absolutně neváží ženského pohlaví, kdy není žena považována za lidskou bytost a kde mají ženy mnohdy horší postavení než hospodářská zvířata (zejména na venkovech a v odlehlých částech země), mají o to horší život, pokud svému muži neporodí mužského potomka! Jednoduše, chlapeček znamená úspěch, triumf; holčička ponížení a neúspěch. Když žena nemá syna, který je povinný kvůli dobrému postavení a pověsti, tak rodina není v očích afghánské kultury kompletní. Je to známka slabosti a zranitelnosti. Vlastně jediným smyslem života ženy je přivést na svět chlapce. Pokud tento smysl nenaplní, je s ní něco v nepořádku a může být dokonce zavržena. V lepším případě ji zavrhne společnost, v horším manžel a rodina. Afghánci věří, že právě žena může vybrat pohlaví nenarozeného dítěte a to tím, že se vnitřně rozhodne. Proto také neschopnost ženy přivést na svět syna nevyvolává žádný soucit.

„Žena je pro mnoho Afghánců tzv. naqís al-aql „slaboduchá“, neboť žena je stvoření, kterému se kvůli slabému mozku nedostává moudrosti.“ – str. 43 -

Takové přestrojování s sebou přináší řadu výhod, ale i negativních zkušeností. Výhodné je především pro dívky pocházející z vyšší nebo střední třídy, protože právě ony mohou prožít ten opravdový život, v němž je jim dovoleno jinak zapovězené, třeba radovat se z maličkostí! Taková slečna může jezdit na kole, chodit na hřiště, pouštět draka, chodit ven za zábavou. Pro některé je přestrojení za chlapce jediný způsob, jak se prosadit. Bohužel pro dívky z chudých rodin tato tradice neskýtá žádné výhody. Taková dívka se musí mnohdy starat o obživu rodiny nucenou dětskou prací. Žádná dětská práva v Afghánistánu neexistují.

Každá dívka by měla s přestrojováním přestat v pubertě, kdy se z ní stává žena. Pak by se měla vrátit do své ženské role, vdát se a rodit vlastní děti. Jaký má však toto vydávání se za někoho jiného vliv na budoucí vývoj dívek? Nejsou zmatené, netrpí genderovou poruchou? To popisuje autorka na příkladu zdravotní sestřičky Šukúji, která měla velké nesnáze s návratem ke svému „zapomenutému“ ženství.


Příběh Azity Rafaat

Autorka knihy sleduje podrobně příběh poslankyně afghánského parlamentu Azity Rafaat. Azita je dcerou vzdělaných rodičů bojujících o rovnocennost pohlaví. Azita se narodila v době saurové revoluce, kdy se komunisté pučem dostali v Kábulu k moci. Rusové zavedli v zemi mnohé odvážné reformy, pro afghánské něžné pohlaví představoval nejvýznamnější počin fakt, že se snažili o prosazení lepšího společenského postavení žen. Azitě bylo umožněno perfektní vzdělání. V současnosti vychovává svou čtvrtou nejmladší dceru Mahnúš jako syna jménem Mehran, a to zejména z toho důvodu, aby nebylo zpochybňováno její postavení zákonodárkyně. A když na tuto skutečnost společnost přijde? V zásadě se nic neděje, protože mít falešného syna je lepší než nemít žádného! Afghánská společnost jednoduše vyžaduje syna za jakoukoliv cenu.


Osudy afghánských žen

Autorka nám přibližuje i další podobné osudy afghánských žen, které musely ve svém dospívání předstírat, že jsou chlapci.

Osud žen v afghánské kultuře je zcela v rukou mužů. Záleží pouze na otci a později na manželovi, co ženě dovolí. Ti liberálnější je podporují ve studiu, umožní jim pracovat. Většina mužů však své ženy týrá, bije. A jak říkají místní ženy: „Dívku je dobré mít pouze s dobrým mužem, se špatným manželem nechceš mít žádné dcery, protože budou trpět stejně jako jejich matka.“ – str. 65 –

„Že se někdo narodí jako chlapec vybavený automaticky mocí, ještě neznamená, že bude vynalézavý. Naopak ženy, které se rodí zcela bez moci a práv, jsou k vynalézavosti nucené, protože se v podstatě od narození musejí naučit přežít.“ – str. 249 -, a tuto větu potvrzuje i kreativní způsob bača poš, kterým se Afghánky vzpírají nesnesitelnému a nespravedlivému afghánskému systému.


Hodnocení, pocit z četby

Fascinující kniha o tradici jedné muslimské země, která vám doslova vyrazí dech. Vlastně se nedá ani uvěřit, že někde něco takového musí ženy podstupovat! Vždyť postavení žen je zde horší než v mnohých rozvojových zemi v Africe! Tato kniha jistě stojí za přečtení a nám, ženám z civilizovaného světa, nestačí než poděkovat za lidské zacházení. Ne, nevtipkuji…

Chtěla bych být na tomto světě čímkoliv

Jen ne ženou.

Mohla bych být papouškem

Mohla bych být ovcí

Mohla bych být jelenem

Vrabcem žijícím ve větvích

Jen ne Afghánkou…

Chtěla bych být čímkoliv z přírody

Jen ne ženou

Ne Afghánkou.

-          úryvek básně afghánské dívky Roji -

 
Autor: Denisa Šimíčková