Sama mám českou historii, zejména co se válečných a poválečných let týče, velmi ráda, a romány osobností, jakými jsou například Karin Lednická, Kateřina Tučková, a právě pan Javůrek, pro mne představují nesmírně přínosné zdroje informací o tehdejších nemilých časech.

Román Sudetský dům čtenáře zavede do podhorské vísky jménem Glasendorf, nacházející se v Sudetech. Je léto roku 1945 a ač válka definitivně skončila, tato pohraniční oblast se teprve připravuje na den zúčtování.

Do zdejšího národního úřadu se samovolně jmenuje bezcitný a zášti trpící člen Rudé gardy Vojtěch Tomeček, jenž se neštítí Němce nelidsky ponižovat. Jeho vize je jasná – zbavit se občanů německé národnosti a zalidnit ves, přejmenovanou počeštěným názvem na Skláře, občany českými. Mnohé české rodiny vidí v přestěhování se na venkov velkou příležitost, kterou nemíní promarnit. Mezi nimi je i rodina Smolíkova z Prahy – manželé Marie a Jiří s již skoro dospělým synem Františkem. Jsou nastěhováni do chalupy, kterou jeho původní němečtí majitelé ještě nestačili opustit. Nezbývá jim nic jiného než, přes počáteční nechuť, společný čas přetrpět. Ač je nenávist zejména ze strany Františka poměrně značná, jeho chování se postupem času začíná měnit s tím, jak poznává přívětivější tvář Fuchsovy rodiny.

Zatímco německé rodiny čekají na odsun, české rodiny zabírají jejich domy, majetky a polnosti s vidinou nového životního začátku. Přeci jen, menších i vážnějších bolestí a křivd se lidem za válečných let dostalo více než dost.

V románu jsou úžasně vykresleny mezilidské vztahy, osobnostní rysy postav a národnostní rozlišnosti ve smýšlení. Krutost a násilí však byla přítomna na obou stranách. Pocity Čechů se zdají být oprávněné, ale na druhou stranu, mají Němci trpět kolektivní vinou? Můžeme všechny házet do jednoho pytle? Sama jsem nejprve vůči rodině Fuchsových cítila velkou nevoli, později jsem zase svůj negativní postoj musela přehodnotit.

Celý příběh se podařilo autorovi podat nesmírně emotivní formou, nad kterou nejedné křehčí duši ukápne slza. Vaše mysl neví, co si s nabytými informacemi počít. V jedné chvíli viníme všechny Němce bez výjimky a souhlasíme s popisovaným potrestáním, na druhou stranu vaše nitro křičí „UŽ DOST“ – ne všichni přece obdivovali Hitlera, ne všichni plivali po Židech, ne všichni mají podíl na vraždách. Avšak nečinnost některých, co jen v tichosti a zcela beze slov přihlíželi tomu, co se děje, můžeme rovněž považovat za souhlas s nastoleným režimem. A právě tu neuvěřitelnou křehkost pomyslné hranice spravedlnosti se podařila panu Javůrkovi vyjádřit naprosto excelentně!

Konec románu ponechal autor otevřený. Naštěstí jsem v jednom z rozhovorů četla, že se již pracuje na pokračování. Osobně se budu třepat nedočkavostí…

Autor: Denisa Šimíčková