Tentokrát nás příběh zavane do dalekých krajin asijského kontinentu. Spolu s hlavními hrdinkami, australskými vojenskými zdravotními sestřičkami, putujeme od exotického Japonska, přes Malajsko, Singapur, až k pacifickému ostrovu Sumatra. Právě na tomto jinak malebném ostrově jsou drženi zajatí přeživší z napadených lodí, které měly za úkol odvézt do bezpečí prchající před japonskými útoky. Japonsko do války vstupuje roku 1941 svým drtivým útokem na americkou vojenskou základnu Pearl Harbor ležící na souostroví Havaj. Následně se jejich pozornost zaměří právě na asijské státy, jejichž území jsou stále spravovány jako britské kolonie. Nečekaným bombám a kulometným palbám je těžko se ubránit. Lodě jdou ke dnu a s nimi i mnoho lidských duší. Ti, kteří útoky přežijí, jsou zajati a převezeni do přilehlých internačních táborů. Osudy přeživších jsou drastické a srdcervoucí, při čtení se vám bude tajit dech.

Japonci se zajatci zachází brutálně, často nedělali rozdíl mezi muži a ženami, ba ani dětmi. Jejich počínání bylo snad ještě horší, než to, kterého se dopouštěli Němci v Evropě. Bezmoc a beznaděj ochromí většinu zajatců, nicméně se i mezi nimi naleznou ti odhodlanější, kteří se každé ráno budí s pocitem štěstí a vděku, že jsou stále naživu. Jsou to právě oni, kteří bojují za životy těch, jež nemají dostatek sil jít dál. A když už to jeden vzdává, jsou to právě ti pevnější, kteří ho za každou cenu nutí postavit se opět na nohy, vytrvat a překonat tuto mizérii. Za žádných okolností se nesmí mezi zajatci ztrácet smysl pro humor a víra, že tyto útrapy jednoho dne skončí.

„Lepší je poznané zlo než nepoznané.“ – citace z knihy, str. 141 –

Ženy se snaží v nelidských podmínkách alespoň předstírat, že je vše v pořádku. Založí si zde provizorní nemocnici, školku a školu pro děti, oslavují Vánoce i narozeniny. Obětavost sester pomáhat ostatním byla opravdu velice dojemná.

Celému příběhu dominují osudy dvou žen – Norah, kterou nad vodou drží pouze vidina toho, že se snad opět setká se svou ztracenou dcerkou a zdravotnice Nesta, jež v sobě nosí svědectví válečného zločinu, o němž musí spravit svět.

Díky knize Sestry pod vycházejícím sluncem se konečně dostává příběhu o statečnosti a nezdolnosti těchto žen zasloužené pozornosti. Po válce se o nich totiž nezmínily ani jedny noviny. Jak v doslovu píše sama autorka, musí se o tomto utrpení a odvaze hovořit, protože „jak si můžeme pamatovat něco, o čem jsme ani nevěděli?“.