Recenze: Přežila jsem čínský gulag

archiv revue
Je to, jako bych četla zápisky staré několik desítek let. Ty praktiky, to, jak vám bez skrupulí někdo vezme váš vlastní život… Stále si připomínám, že vyprávění hrdinky se odehrává v letech 2016-2019, a nemůžu tomu uvěřit.

Zatímco my ve střední Evropě jsme si v té době žili relativně normálními životy, bez toho, aniž by se náš národ někdo snažil vyhubit a převychovat, běžně jsme užívali svobody v mnoha úrovních – ve volbě zaměstnání, v náboženství atd. – kilometry daleko se děl pravý opak. Gülbahar Haitiwaji bydlela od roku 2006 ve Francii. Po deseti letech se jí ozval čínský úředník, který ji požádal, aby přijela do Číny podepsat dokumenty týkající se její bývalé práce. Zajistila si letenky, včetně zpáteční, a odjela. Během několika dní se ale její pobyt stal zlým snem. Odebrali jí pas, po dvou měsících zavřeli do vazby a následoval převýchovný tábor, kde měla strávit sedm let.

 

Hlavní hrdinka, které je v té době zhruba padesát let, se odhodlala vyjít se svou zkušeností na veřejnost. Přežila jsem čínský gulag předkládá příběh nejen její, ale reprezentuje pocity, ztrátu naděje a zmařené životy tisíců převychovávaných = vězněných lidí a jejich příbuzných.

 

Gülbahar a její manžel Kerim svou rodnou vlast milovali, je to cítit z toho, jak ji popisuje. Postupně v nich, zejména v Kerimovi, sílil pocit šikany Ujgurů ze strany Číňanů. Kerim proto začal hledat východisko v cizích zemích – tam, kde by jeho rodina mohla žít svobodně. Nějakou dobu to trvalo, než se usídlil a než mohly přijet i Gülbahar a jejich dvě dcery. Svůj azyl našli ve Francii. Sled událostí vypráví Gülbahar, ale zahrnuje do něj i to, co se posléze dozvěděla od své rodiny – jak její nepřítomnost prožívali, jaké kroky podnikali, aby se dozvěděli, co se s ní stalo, a následně aby ji dostali zpět do Francie.

 

Mám obavy, že někdo knihu a potažmo Gülbahařin případ odsoudí jen na základě diskutovaného tématu – migrace a imigrantů. Co však mají dělat lidé, kterým je život v jejich zemi natolik znemožňován a jako menšinová společnost se nemají jak bránit? Každá mince má dvě strany, a proto by se s příběhem této ženy měli blíže seznámit právě ti, kteří razantně odmítají migraci. Někdo si řekne „Aha, Ujguři = vyznavači islámu, tak to jim patří“. Ale dá se tato problematika tak bagatelizovat? Nedá, v žádném případě. Navíc Gülbahar několikrát zmiňuje, jak to má ona a její rodina s náboženstvím. Čínská lidová republika to má velice dobře promyšlené a taky si musejí být vědomi toho, že jen stěží je někdo v jejich počínání může zastavit. Území Ujgurů je pro ně významné z politických důvodů (jako obchodní spojení s Evropou, Asií a Afrikou). Pro disciplinované Chany Ujguři představují ty, kteří se nechtějí podvolit čínské kultuře a politice. A když to nejde po dobrém, udělají to po zlém, že… Pod rouškou „převýchovných táborů“. Praktiky jsou odporné, v rozporu s životem v 21. století, plné nátlaku, ponižování. Výchova je založena na vyhrožování a neustálém strachu – možná ani ne tak o sebe jako o své blízké. Číňané používají morálně pokleslé donucovací prostředky. Celé mi to připadá jako hodně špatný vtip, vzpomenu-li si na nějakou diskusi, kdy jsme se bavili o tom, že Hitlerovo konání by nebylo v dnešní přemodernizované době, kdy si okamžitě předáváme informace prostřednictvím sociálních sítí, možné. A hle…

 

Z tisku se sem tam dozvíme něco o tomto tématu. Ale Gülbahařina výpověď je celistvá, známe její niterné myšlenky z doby věznění a nucené převýchovy. Svěřuje se se svými obavami, ale také popisuje, co museli dělat, jak vypadalo místo jejího pobytu, k čemu byla ona a další ženy nuceny… A hlava to jen těžko pobírá.

 

„Život v táboře na nás zanechal nesmazatelné stopy. Kdyby se na nás někdo díval z dálky, viděl by jen politováníhodný shluk rozměklých a pokroucených těl, vlekoucích se bez duše po areálu tábora. Tváře máme nazelenalé a oteklé. Souvisí to snad s všudypřítomnými neony, které z nás vysávají život? Chybí nám denní světlo. Máme právo jen na tři či čtyři krátké procházky týdně. Nebo za to může mizerná strava, kterou nám plní ešusy? Už se jídla skoro nedotknu. Chtějí nás tady nechat umřít? Pokud ano, jaký smysl by mělo krmit se těmi břečkami? Nebo je to injekcemi, které nám dávají? Na jaře k nám opět přišly ošetřovatelky a pod záminkou nové chřipkové epidemie nám vnucovaly očkování. Tentokrát jsem se už nebránila jako minulou zimu. Stejně jako ostatní jsem podepsala souhlas v čínštině, který mi předložila, a dovolila ošetřovatelce, aby do mě cosi vstříkla. Nikdo z nás nemá odvahu položit si otázku, jestli nám podávají vakcínu, nebo jed, který nás připraví o paměť. Všechny totiž přicházíme o své vzpomínky.“ (s. 114)

 

Spoluautorkou knihy je francouzská novinářka Rozenn Morgat. Biografie je dobře zpracovaná a velmi rychle se do ní začtete.

 

Autorka: Radka


Četli jste tuto knihu? Zanechte nám u ní krátké hodnocení.

Nenechte si uniknout zajímavé články!
Informace o nových článcích, soutěžích, knihách a akcích Vám rádi pošleme e-mailem.
Související produkty
Čeština

Přežila jsem čínský gulag

5.0 2
298 244
Vyprodáno
Líbí se Vám tento článek? Sdílejte jej s přáteli.
zanechte komentář (zprávu)

Nejnovější články

Svátek všech maminek klepe na dveře! Obdarujte ji nezapomenutelným zážitkem s naší speciální kávovou edicí. Přidejte k tomu knihu plnou dobrodružství nebo romantiky a nezapomeňte využít slevový kód MAMINKA. Několikanásobná radost je zaručena!
Nosíte náramky z minerálů? Sbíráte kamínky na dovolené nebo obdivujete sochy detailně vytesané z žuly či mramoru? Horniny a minerály jsou všude kolem nás a mohou působit nejen esteticky. Používají se ve stavebnictví, sochařství i malířství, šperkařství a mincovnictví, ale také v předmětech každodenní potřeby či ve zdravotnictví. Jak to ale s jejich vznikem vlastně je? Kde se minerály a horniny na planetě Zemi vzaly nebo jak vznikly zkamenělé rostliny, živočichové i celé stromy? Některé kameny se staly posvátnými, kdežto jiné jsou zajímavou kuriozitou, kterou denně navštěvují houfy turistů. Svět hornin a minerálů je velmi rozmanitý. Vzpomenete si, který minerál denně používáme a lidské tělo nefunguje správně ani bez něj, ani s jeho přemírou?
O tomhle člověku lze skutečně říct, že umí splynout s přírodou. To, jak popisuje, jak jej zvířata tolerují, jak ho nechávají je pozorovat, je úžasné. Díky tomu je vlastníkem mnoha unikátních fotografických snímků a o radost z nich se dělí se svou ženou. Má selfie s liškou (ne ochočenou!), má zachyceného hranostaje se svou kořistí a řadu dalších fotek, které rovněž najdete v knize.