Recenze: Polední hodina

archiv revue
Člověk v soukolí časoprostorových determinant – geniální román německé spisovatelky hledá odpovědi na základní existenciální otázky .

Starý kraj – tak se jmenoval debutový román Dörte Hansenové a vzpomínám si, jak jsem po jeho přečtení fascinovaně přemýšlel o tom, kde se v této začínající německé autorce vzala ta úžasná imaginativní síla, jež doslova sálala z každé stránky. Nyní tu máme Polední hodinu, její druhou knihu, k níž jsem přistupoval s jistým napětím a otázkou, zda je vůbec možné zopakovat kvalitu té první. O „syndromu druhé knihy“ (jak jsem si tento literární fenomén pojmenoval) by se toho mohlo napsat hodně – stručně řečeno jde o to, že u řady nadějných začátečníků se posléze ukázalo, že jejich prvotina byla zároveň labutí písní, neboť další psaní již bohužel mělo sestupnou trajektorii.

Panta rhei... Ano, vše plyne, čas se nedá zastavit a je vcelku pochopitelné, že se s tímto faktem smiřujeme velmi těžce. Ovšem smutek a nostalgie nejsou to jediné, co je nám souzeno zakoušet při pozorování věčného koloběhu zrodů a zániků, jehož jsme chtě nechtě součástí. Jako rozumem nadané bytosti máme totiž jedinečnou možnost tento základní zákon veškerého stvoření vnímat takříkajíc „sub specie aeternitatis“, a pod tímto úhlem se zdánlivá absurdita našeho pozemského údělu může ukázat v úplně jiném světle. Jistě, většina z nás se k takovémuto navýsost filosofickému výkonu vlastními silami nedopracuje. Naštěstí nám přichází na pomoc ti, kdo schopnost této existenciální reflexe mají, v prvé řadě tedy umělci a mezi nimi i spisovatelé...

„Deset hodin orloj na radnice bije

z přítomnosti je už vráska historie

není absolutna v téhle panice

všechno splývá, nevíš, kde jsou hranice

stěží vyvolávám matné snímky dění

pranic netrvá a všechno je i není...“

Vítězslav Nezval (abych uvedl jeden příklad za všechny) to ve svém Edisonovi vyjádřil vskutku nádherně. Poema nevyznívá pesimisticky, byť je plná veršů jako

„Naše životy jsou tvrdé krajíce

každodenně trochu umírajíce

modelujem svoje embryální hlavy

jednou tomu řekli nemoc, jindy zdraví

je to tentýž měsíc, vždycky jiná čtvrt

naše životy jsou sto let dlouhá smrt...“

a její hrdina v závěru umírá – básníkovi se totiž podařilo „zastavit čas“ či (řečeno jinak) soustředit životní dráhu velkého vynálezce do jediného ohniska, jímž je věčnost (omlouvám se za případné nepřesnosti v citaci Nezvala, psal jsem to „z hlavy“). Jiným skvělým příkladem právě řečeného je podle mého názoru Hrubínova Zlatá reneta.

Jak to ale souvisí s Dörte Hansenovou a jejím románem Polední hodina? Velmi úzce – německé spisovatelce se v něm podařilo to, co výše zmíněným autorům, totiž zkrotit neúprosný běh času tím, že jej „přetransformovala“ do Absolutna, kde již neexistují „naše“ časová měřítka na škále minulost–budoucnost, ale pouze jediné a všeobsáhlé „Teď“...

Je vcelku logické, že u literárních veleděl tohoto druhu nazáleží na tom, do jakého prostředí či historického rámce je příběh zasazen, protože o něj fakticky ani tolik nejde. Přesto si Dörte Hansenová v tomto ohledu „naložila“ pravděpodobně nejtěžší možné břemeno – psát o proměně vesnice v industriální epoše totiž znamená složité manévrování mezi Skyllou afektovaného naturalismu, k němuž konec éry sedláků a venkovských řemeslníků přímo svádí a Charybdou sentimentální adorace rádoby idylického sepětí člověka s půdou. Když se podíváme, kolik spisovatelů při tomto pokusu žalostně ztroskotalo, jaké slaboduché parodie na venkovský život splácali, pak nás literární výkon Dörte Hansenové v její Polední hodině ohromí tím více!

Ingwer Feddersen má výčitky svědomí, protože se nestal hostinským a sedlákem v rodné vsi, jak od něj očekával otec, ale zvolil si životní dráhu městského „inteligenta“. Nyní je zpátky, aby pečoval o zestárlé rodiče a gejzír vzpomínek, který v něm vytryskne na místech jeho dětství, odstartuje proces mravní sebereflexe. Maloměšťák na prahu „abrahámovin“ se zamýšlí nad svým neutěšeným životem, Polední hodina je velkolepě ztvárněným dramatem jedince, konfrontovaného s „psychologií“ svérázného vesnického společenství. Závěr, vyznívající „do ztracena“, ponechává na samotném čtenáři, aby si nevyřčené domyslel sám...

Když jsem se snažil najít na Wikipedii nějaké informace o Brinkebüllu, v němž se příběh odehrává, nenašel jsem nic – jak jsem posléze zjistil, jedná se o vesnici, existující toliko v autorčině fantazii. To samozřejmě nemění nic na tom, že podobných míst existuje spousta – a kdo ví, možná celý svět je jeden velký Brinkebüll a každý člověk má v sobě kousek Ingwera Feddersena, tápavě hledajícího cestu domů...

Starý kraj byl úchvatný, Polední hodina je geniální. U obou knih je rovněž nutno zmínit skvělý překlad Viktorie Hanišové a grafickou úpravu Lucie Zajíčkové. Nakladatelství Host odvedlo vskutku profesionální práci!

Autor: Jan Hofírek
Nenechte si uniknout zajímavé články!
Informace o nových článcích, soutěžích, knihách a akcích Vám rádi pošleme e-mailem.
Související produkty
Čeština

Polední hodina

5.0 1
349 286
Vyprodáno
Čeština

Starý kraj

3.0 1
289 237
Vyprodáno
Líbí se Vám tento článek? Sdílejte jej s přáteli.

Nejnovější články

Na obálce je právem i text, v němž je Shari Lapena nazývána jako Královna rodinných psychothrillerů. Jakožto čtenáři se totiž ocitneme rovnou v několika rodinách. Každá z nich je jedinečná a každá se potýká s různými problémy. Nejvíc se však zaměříme na tu, z níž se ztratí devítileté děvče.
Anglie. Rok 1348. Nesourodá skupinka devíti lidí prchá před morem. Každý z nich skrývá nějaké tajemství a na jednoho by si ostatní měli dávat pozor. To, co připomíná klasiku v novém kabátku, se změní v detektivku šmrncnutou hororem. Lidé umírají a není to jen kvůli morové nákaze.
Hoďte si do košíku leporelo, zároveň nakupte nad 700 Kč a máte k tomu dětské knihomolské body ZDARMA. Tato akční nabídka platí pouze pro nákup na e-shopu a jen do rozdání zásob.