Působí jako vysoce inteligentní žena s obrovským zápalem pro sebevzdělávání se. Je sečtělá. Představuje pro mě ten typ, kterému půjde vše, na co sáhne. Vidím ji, jak jde stopu po stopě za tím, aby dopadla zločince – ale jen v souladu se zákonem. Abyste si dokázali domyslet její charakter, vybrala jsem tuto ukázku: 

„Až na dvě výjimky, kdy mě musela kvůli výhrůžkám obviněných chránit zásahovka, jsem neměla s obviněnými problémy, dočkala jsem se i slov poděkování a vyjádření důvěry. Když vám přijde dopis z vězení, ve kterém vás obviněný žádá o rozhovor, protože jste podle něj jediným člověkem, kterému věří a který by mu mohl „lidsky“ poradit, nemůžete nevyhovět. Nemuvíte o případu, o informacích, které potřebujete pro dokazování. Jde o to poslouchat, vnímat, mluvit „na rovinu“ a nabídnout řešení, pokud existuje. Celou svou profesní kariéru jsem tak přistupovala nejen k obětem, ale také k rodinným příslušníkům obětí i obviněných i k samotným obviněným, pokud o to stáli.“ (s. 137)

Řeč je o autorce knihy Myšlenky zločince v české kotlině Jiřině Hofmanové. Její autobiografie líčí celý její dosavadní život, ale jak je jasné z názvu, je zaměřena na kriminální plevel. Naše země o případy vražd, znásilnění a jiných zločinů nemá nouzi. 

Jedna z kapitol je věnována i orlickým vraždám, o nichž mluví a píše téměř každý, kdo s tímto případem přišel do styku. Vadí mi to? Ne! Je to zase jiný pohled na partičku vrahů z devadesátek. Je to bláznivé a je to děsivé. Celou tuhle šlamastyku, která zaměstnala hlavně středočeské a pražské policisty, ale také potápěče z Ostravy, zavinila touha po penězích. Hofmanová čtenářům prezentuje i řadu dalších případů, s nimiž se setkala. Vesměs drsné… jak jinak.

Hofmanová se nebojí opřít do svých bývalých kolegů a nadřízených, nemálo z nich šlo totiž během její kariéry proti ní či postupům, které chtěla posunout na vyšší úroveň. V čem se ovšem posouvala, bylo její vzdělávání a hodnost. Cítím, že musela hodně lidem pít krev. I tak se nebála postavit se proti ostatním, aby prosadila své záměry zlepšení systému. V knize vzpomíná na několik nepříjemných situací – a jelikož se jedná o její autobiografii, vzpomínky nelze jen tak smáznout.

V závěru knihy je jakási autobiografie jednoho z českých masových vrahů – Kutílka, – která čítá několik desítek stran. Je zcela bez úprav Hofmanové, a i kdybyste si měli z celé knihy přečíst jen tohle, tak si to přečtěte. Slova totálního psychopata, kterému přepne, a jeho oběti jsou rituálními oběťmi satanovi za to, aby nad Kutílkem a jeho společníkem Kottem držel ochrannou ruku.