„Nic v životě není tak, jak se slíbilo.“ 

Kniha s příznačným názvem Muzeum nesplněných slibů se dělí do dvou časových os odehrávajících se ve dvou evropských městech. Do Paříže se dostáváme v současnosti. Mladá, avšak životem velice zkoušená Laure vede v této světové metropoli vlastní muzeum. Muzeum má skromnou sbírku, nicméně exponáty v něm vystavené jsou neokázalé a vyprávějící příběhy plné naděje i zklamání. Každý vystavený předmět byl kýmsi darován – plechovka od sušenek, svatební závoj, dětská botička, neoznačené zpáteční jízdenky odkudsi kamsi a každý z těchto předmětů představuje pro daného jedince trpký životní úděl. I Laure do muzejních sbírek přispěla svou upomínkou na bolavé vzpomínky ze svého mládí. Vypovídat se z bolesti Lauře pomůže houževnatá, a tak trochu arogantní, drzá a paličatá novinářka May, která se začne o samotné muzeum, a později i o samotnou Lauřinu minulost, zajímat. 

„Věnovat předmět muzeu je cesta, jak se vyrovnat s něčím, co se v životě pokazilo.“

„Minulost je s námi pořád, ať chceme nebo ne.“

V druhé časové ose se přeneseme do Prahy roku 1986. Zde se dvacetiletá Laure ocitá, dá se říci, náhodou. Následuje zde své „pány“, kterým hlídá děti a stará se o domácnost. Za železnou oponou ji čeká šedivý svět protkaný netušeným nebezpečím. Jako cizí příslušnice je hlídaná na každém svém kroku. Jaké následky bude mít její okouzlení mladým českým muzikantem Tomášem, o tom se brzy přesvědčí na vlastní kůži. Tomáš je systémem označen za „nepřítele“. Je rockovým vojákem bojujícím proti tehdejším politickým machinacím pomocí hudby a loutkového divadla.
 

„Každá lidská bytost má právo na svobodné umělecké vyjádření.“
 

Laura brzy zjistí, že osobní svoboda, svoboda slova, vlastní myšlenky a zejména vlastní činy nemají v komunistickém Československu co dělat. S Tomášem prožívá vášnivý vztah, který ovlivní celý její život. Nakonec se i ona dostává do spárů tehdejších politických činitelů a příjemné to rozhodně nebude.

Román Muzeum nesplněných slibů mě okouzlil zejména tím, že se jedná o román zahraniční autorky, která se k jeho námětu nechala inspirovat návštěvou Muzea komunismu v Praze. Tato návštěva v ní zanechala nesmazatelnou stopu. Nutno podotknout, že následujícího bádání a studia historických dokumentů se spisovatelka zhostila velmi dobře a atmosféru tehdejších doby se jí podařilo vylíčit poměrně přesvědčivě. Vždy mě „dojme“, když si zahraniční autor vezme na paškál historické události naší země.

Autor: Denisa Šimíčková