Albína Mrázová vystudovala v Česku publicistiku. Poté se vydala do Skandinávie, aby si rozšířila vzdělání i obzory. V Dánsku studuje digitální komunikaci a během pěti let shromáždila o Dánech velmi užitečné poznatky. Ty shrnula do knihy Moji Dánové a skoro Dánové, kterou vydalo nakladatelství CPress. Předtím, než zakotvila v Dánsku s přítelem Martinem, pobývala na Islandu a díky studiu navštívila rozličné země po celém světě. Její postřehy jsou vtipné a fajn je, že se nebojí udělal si legraci sama ze sebe a ze svých předsudků.

Jako rodilá Češka to neměla v Dánsku zpočátku vůbec jednoduché a myslím, že řada věcí, které je potřeba v Dánsku řešit, by nenapadla nikoho z nás. Dánsko je v mnoha ohledech velmi specifické a některé jeho tradice jsou … ehm … zvláštní. Něco je vtipné, nad něčím budete nevěřícně kroutit hlavou a přiznám se, že je tu pár zvyků, nad kterými jsem si ťukala na čelo. Chápete, proč se mladí lidé během oslavy pětadvacátých narozenin zasypávají kilogramy skořice? Inu, nějaký důvod to nejspíš má, ale ani autorka nepřišla na to, jaký.

Možná znáte Dánsko z literatury nebo z hodin zeměpisu a dějepisu. Tohle Dánsko je ale zcela jiné. Albína Mrázová si nebere servítky a je krásně drzá. Zjistíte toho o Dánech tolik, až vám to nebude milé. Dánové jsou neuvěřitelní vlastenci hrdí na svou placatou zemičku, kde neustále fouká a prší a kde se dá v moři koupat pouze pár dní v roce. Zbožňují hrdinské historky z dějin, v nichž vystupují chrabří hrdinové, a je jim úplně jedno, že to ve skutečnosti bylo jinak. Vařením se nezdržují a jediné, co řeší, je chléb. Rádi si hrají na amatérské detektivy, hltají kriminální romány a ostatním národům závidí zvyšující se kriminalitu.

Albína Mrázová se snažila zapadnout. Naučila se jazyk, zjistila, jak se orientovat v kalendáři a jakým způsobem se dělí kalendářní rok. I to má totiž svá specifika. Řekněme si to na rovinu, pro nás velmi nelogická. Seznámila se s místními tradicemi a zvyky, přizpůsobila šatník povětrnostním podmínkám, ale i tak nikdy nezapadla. Důvodem jsou naprosté maličkosti. Jiný by nad nimi mávl rukou, ne tak Dánové. Nedokážete si představit, jaká mela se strhla, když vylila zbytek polévky do záchodové mísy. Pokud někdy do Dánska vyrazíte, počítejte s tím, že nikdy (ale opravdu nikdy) nesmíte pochválit nic, co souvisí se Švédskem. Dánové své východní sousedy nenávidí, a dokonce si zachovali zákon, podle kterého smějí umlátit Švéda, který přejde do Dánska po zamrzlém moři.

Ano, působí to směšně, ale nikdy se Dánům nesmějte. Oni jsou na své vlastenectví velmi hákliví. Ze záporů udělají plus a tváří se, že to tak má být. Nemají hory? V moři se nedá koupat? Les čítá maximálně patnáct stromů a příroda představuje chatky u města? No a? Oni vymyslí hygge a tváří se, že jsou nadmíru spokojení. Nedokážou vyrobit francouzskou omáčku ke kuřeti? Tak si ji koupí v pytlíku a naředí mlékem. Velmi specifické je například i dánské školství, což pocítila i autorka během psaní bakalářské práce. Dánové jsou prostě sví, ale myslím, že se do nich po přečtení téhle knížky zamilujete stejně jako já.

Autor: Veronika Černucká