Cácora, jak jí doma říkají, bydlí v domě u lesa na malé vesnici, kde se všichni znají. Bydlí s mámou, tátou, babi a dědou. Táta jí kupuje jahodovou zmrzlinu a knížky, které jí před spaním čte. Ona sama pomáhá babičce na zahradě. Příběh na prvních pár stranách vypadá příjemně a vy máte pocit, že jste „z pera“ autorky konečně dostali docela pohodové čtení. Opak je však pravdou.
Anotace vám o příběhu vlastně nic moc neřekne, a to je pravý smysl celé knihy. Já sama se snažím držet, abych neprozradila příliš. Až čtením pomalu ale jistě rozplétáte příběh mrazivý a odporný. A to je to, co máme na knihách Aleny Mornštajnové tak rádi. Její styl psaní a vyprávění děje je úchvatný, vtáhne vás a nepustí, dokud knihu nedočtete. To, jak má promyšlené veškeré náznaky a spojitosti, co s čím souvisí, se rovná detektivní práci.
Kniha Les v domě otevírá další náročné téma, kterému je potřeba věnovat pozornost. Popisuje chod jedné na oko obyčejné rodiny a postupně odhaluje tajemství, které nemělo nikdy spatřit světlo světa. Formát, kdy je příběh popisován skrz vyprávění hlavní hrdinky, je zajímavý a dává určitý pocit důvěrnosti. Prostředí úzkého kruhu rodiny nutí k zamyšlení, co všechno si z dětství odnášíme a jak nás různé situace ovlivňují v pozdějším rozhodování, ať už se jedná o maličkosti jako „vtípky“, slova vyřčená ve vzteku nebo takové hrůzy, jaké jsou součástí příběhu o Cácoře.
Babička, matka a dcera, tři generace, které spojuje jedna věc – les, který v každé z nich zanechává jiné šrámy. Les, kterému se mohly společně postavit. Les, který je nakonec vtáhne k sobě do tmy?
Autor: Martina Opartyová
