Román získal i řadu ocenění, například se stal Knihou roku. Zcela oprávněně! Dílo vzbudilo mezi čtenáři takový ohlas a získalo takovou popularitu, že se, dle mého názoru, za výtisk druhého dílu strhne doslova boj u pultů prodejců knih. Proto jsem ráda, že se můžu počítat mezi ty šťastlivce, ke kterým se pokračování tolik očekávaného díla dostalo ještě před jeho samotným oficiálním vydáním.

Spisovatelku jsem si velice oblíbila a od doby, kdy jsem přečetla první díl Šikmého kostela, jsem ji začala sledovat rovněž na Facebooku. Počítám, že nejsem jediná, komu se paní Lednická vryla doslova pod kůži. S hlubokým respektem oceňuji její precizní práci při bádání nad regionálními historickými fakty a hledání souvislostí mezi nimi. Za každou větou, každým odstavcem, každou kapitolou je patrná neuvěřitelná píle vědeckých rozměrů. Vždyť co jiného také samotné bádání je. Ale ač jde vlastně o, v první řadě, podání dobových reálií jednoho z významných českých regionů, jsou právě ony paní Lednickou převyprávěny nám laikům formou čtivého, působivého a zejména literárně kvalitního románu. I z tohoto důvodu si Šikmý kostel získal širokou škálu svých obdivovatelů. Věřím, že práce na druhém díle bylo, jak se lidově říká, „jako na kostele“.

Druhý díl trilogie je situován do období let 1921 – 1945. Zcela plynule navazuje na díl první, jak v časové, tak obsahové úrovni. Sledujeme, jak neuvěřitelně složitým procesem Těšínsko v těchto letech procházelo a jak se v něm vyvíjí názorové myšlení jeho obyvatel, tolik zvláštního a odlišného od jiných v tehdejším Československu, což je dáno jeho „promícháním“ různých národnostních menšin. Veškeré politické, společenské ale i kulturní vlivy zmiňuje autorka velice pozorně a zcela zásadně v tomto ohledu sama neprojevuje žádné sympatie vůči jedněm, ani druhým. 

Otázky týkající se zrady, křivdy a viny jsou bolestně vnímány dodnes, toho jsme si my, obyvatelé regionu, silně vědomi. Je však na každém z nás, aby si k této problematice utříbil svůj názor, a proto ráda poukazuji na fakt, že autorka si ten svůj v samotném příběhu nechává pro sebe, avšak poodkrývá nám jej v následném doslovu, který knihu uzavírá. Není jejím úkolem nám do hlav „vtlouct“ vlastní pravdu, ale pokusit se zmapovat místo a dobu tak, jaké doopravdy byly, jsou a budou. 

Popsat události, které se v natolik živém regionu, jakým tento rázovitý kraj rozhodně byl a vlastně stále je, udály před a během druhé světové války, jistě není jednoduché a „stlačit“ to všechno do šesti set stran, je nadmíru obdivuhodné, a navíc ještě do šesti set stran, které se čtou skoro samy. Hlavními hrdiny zůstávají Barbora, její nejlepší kamarádka Julka a osiřelý Ludwik. K nim přibyly jejich děti, kterým chtějí, stůj, co stůj, zajistit mnohem lepší budoucnost. Tekly mi slzy při líčení, co vše pro ně plánují, o co vše bojují, aniž by ještě tušili něco o hrozící a blížící se druhé světové válce. Autorka mě opět dokázala do příběhu natolik zainteresovat, že jsem zapomínala na vaření oběda, chystání večeře…pořád jsem jen četla a četla a nikdo mě nesměl rušit.