Ochromení, nesympatie, šílenost, pobouření, hrubost, snaha najít skulinku pro empatii, to jsou hlavní pocity, které ve mně vyvolávala velmi emotivní kniha Katka. Tahle Katka je asi nejznámější narkomankou České republiky. Přízvisko, o nějž nelze stát. Není pro mě cizí, „znám“ ji již ze stejnojmenného dokumentu Heleny Třeštíkové z roku 2009. Od doby, kdy jsem viděla dokument, uběhlo zhruba deset let. Nepamatovala jsem si tedy detaily Katčiny existence a znovu s ní procházela různými fázemi. A ty se vlastně nelišily – drogy, detox, nový partner. Stále dokola. Zbývalo jen fandit jí, ať se konečně z té změti narkotik a léků vymotá a dá se do pořádku, jak si mnohokrát přála. 

Psát něco o knize, která se pojí s tak negativním tématem, není jednoduché. Kvůli emočnímu hledisku je těžká. Jinak jde o útlý spisek. A i to je skličující – do kolika stran se dá smrsknout něčí bytí. Sledujeme, jak se tříští život mladé dívky, ženy, dcery, partnerky, matky. Tyto role ustupují do pozadí tak silně, že zbývá už jen jedno pojmenování nadřazené tomu všemu – feťačka.

Kniha mapuje její příběh od dětství – přičemž Třeštíkovi se s Katkou prvně setkali roku 1996 –, do roku 2009. Poté se příběh na dekádu odmlčuje a otevírá se v roce 2019. V té době Katka Třeštíkovy oslovila s tím, že by o sobě chtěla napsat knihu. Tento cíl jí dlouho nevydržel. Nicméně Michael Třeštík, který zamýšlel vydání knihy už před mnoha lety, se ujal role „zapisovatele“ a zpracoval vyprávění Katky podle mnohahodinových videí.

Kniha je doplněna četnými fotografiemi Tomáše Třeštíka, syna dokumentaristů Heleny a Michaela. I člověk, který se díky knize setká s Katkou poprvé, si může udělat ucelený obraz o pěkné dívce, ze které se stala troska s propadlými tvářemi a pletí poznamenanou „osobitým životním stylem“. S podivem můžeme hledět i na to, že její tělo zvládá tento nápor v tak dlouhém časovém rozmezí.

Pro mě osobně bylo těžké popasovat se i se stylistikou textu – Katka má svérázný projev, mluví tak, jak jí myšlenky plynou, slova vět jsou poskládána ledabyle… Ale to samozřejmě ladí s atmosférou textu a motivu.   

„Teďka přemejšlím o tom, jako třeba to porodit v jiným státě, normálně jet do jinýho státu rodit. Kde mě nikdo nezná. Samozřejmě vyabstinovaná. To je jasný. A byl by klid. Jednu možnost bych měla. I s bydlením, se vším. Jenže asi… asi s prací by to tam bylo nějaký jiný. Tam bych asi nemohla bejt jen tak na úřadu práce a tak. Do Francie to je. Ale co by mi to tam jako pomohlo. Já jsem dostala tu nabídku, ale nevím. Co tam prostě?“ (s. 115)

Překvapením pro mě je dovětek Tomáše Třeštíka, pro nějž je Katka kamarádkou – a popisuje, v jakém smyslu. Pro Třeštíkovy, kterým se Katka zjevuje zejména, když potřebuje pomoct, musejí být zážitky s ní obzvláště silné. Přesto jí dokážou nabídnout pomocnou ruku. I Třeštíková, jak píše její manžel, dlouho doufala, že Katka se s drogou popere.

Kniha je víc než hlubokou sondou do duše člověka závislého na těch nejtvrdších drogách a seznámením se se spodinou společnosti. Naději zde hledat nemůžeme. Katku přesto ke čtení doporučím. Někteří ji berou jako odstrašující příklad pro mladé, jiní jen sledují zmařený život jejích blízkých a jí. Já se ji snažím v co největší možné míře brát tak, jak je prvotně myšlena – jako časosběrný dokument z prostředí, do něhož se nikdo dostat nechce…

Autor: Radka