Navara a Kasáček nám předkládají deset životních příběhů těch, kdo zaplatili za svůj nesouhlas s režimem. Mapují v krátkosti celý jejich život, pro čtenáře je důležité, aby si mohl udělat obrázek o tom, z jakých poměrů daná osoba pochází, čím si v životě prošla a nakonec proč si „vysloužila“ pozornost StB. Není to únavné, není to vleklé, je to tak akorát, aby kniha zaujala čtenáře napříč generacemi. Na začátku každého případu je doložena kopie léčebného a ohledacího listu včetně vstupních fotografií zadrženého. Text je i dále obohacován o černobílé fotografie jak ze soukromého archivu, tak z míst činu či z jejich rekonstrukce. Dívat se do tváří obětem komunistického režimu bylo místy až náročné. V paměti mi utkvívá vězeňské foto Petra Křivky – jako by měl na rtech lehký úsměv, z něhož se snažím vyčíst víc. Má značit Nade mnou stejně nezvítězíte?

Osudy obětí – dovolte mi toto označení – jsou hrozné. A ani dlouho po smrti nedojdou klidu – oni a tím pádem ani jejich rodiny. Popravy se konají kolem roku 1950, urny jsou uloženy do hromadného hrobu. Urny se k pozůstalým dostávají až v roce 1968, kdy mohou rodiny dojít alespoň jejich pochováním k jakémusi smíření. U některých zemřelých to ale netrvá dlouho. Po okupaci vojsk Varšavské smlouvy režim opět přituhuje a například hrob popraveného Petra Křivky zmizí a už se nenajde. Popravení jsou po pádu komunismu rehabilitováni – někteří částečně, jiní zcela. Uvažte – desítky let po své nedobrovolné smrti…

Politickým vězňům nepomáhá ani to, že jejich rodiny a známí, kteří se za ně zaručují, opakovaně žádají o amnestii. Mnohdy se v dopisech obracejí nejvýše – na tehdejšího prezidenta Gottwalda. Žádosti zůstávají vesměs bez odpovědi…

Z knihy na mě dýchá jednoznačný pocit zoufalství. Děsivé příběhy osob, jež se v mnoha případech nějakým způsobem zasadily o vytvoření republiky, během druhé světové války bývaly v odboji, bojovaly proti extrémnímu režimu, a tak se logicky nemohly smířit ani s nástupem jiného extrémismu. Je to kapitola historie, na kterou se musí poukazovat. Je to štěstí v neštěstí, že historici mají tolik důkazů, které nám mohou předložit – zvěrstev, jež se tenkrát děly. Autoři svým zpracováním docílili toho, že Gottwaldovy oprátky jsou přístupné i mladým čtenářům.

„Dagmar Křižanová přivezla manželovi ukázat fotografie synů. „Fotografie směla otci ukázat, ale nesměl si je vzít. Byli jsme tři. Janovi bylo deset, Jiřímu devět a mně šest. (…)“ vypráví syn Ondřej.

Ten navíc zachytil matčino vyprávění: „Moje návštěva trvala asi půl hodiny a na konci jsem se ptala, jestli mohu ty fotografie chlapců Jendovi nechat, ale nedovolili to. Jenom přes stůl jsme si podali ruce. Pak za úplného mlčení celou cestu mě vezli domů. Byla to taková hrůza. Já jsem oněměla a nemohla jsem ani plakat.“ (s. 117)