Jako malá jsem doslova hltala knihy jako Bílý Bim, Ajax na stopě nebo Bílý tesák Jacka Londona – ve všech jsou hlavními hrdiny psi nebo vlci. Přestože jsem doma žádného čtyřnohého přítele neměla, všechny knihy mi učarovaly. Tento typ knih asi patří k věku -náctiletých, přesto musím říct, že i dnes, kdy se mi dostala do ruky kniha od nakladatelství Kazda, jsem byla pohlcena příběhem, jenž se skutečně stal. Podnázev knihy Děti lesa, který zní Dva vlci na cestě za svobodou, nám napoví, jaký příběh se bude na jejích stránkách odvíjet.

V poměrně krátké době jsou nalezena dvě malá vlčata, která dostanou jména Ulisse a Achille. Každé z nich bylo opuštěné na jiném místě - jedno v lese, druhé u silnice. Ani pokus o přivolání rodinné smečky nebyl zdařilý. A tak se oba malí vlčí kluci dostanou do rukou Elise, která pomáhá s dalšími dobrovolníky ve stanici Monte Adone zvířatům, jež se dostanou do nesnází. Toto zařízení se nachází v Apeninách u italské Boloni.

Správně by měla vlčata zůstat v zajetí do konce svého života, a to z prostého důvodu. Zvyknou-li si vlci na člověka, nemají šanci v přírodě přežít, protože si neosvojili zákony smečky. Ovšem Elise se o to se svými kolegy přesto chce pokusit. Jejím nejvroucnějším přáním je vrátit Ulisseho i Achilleho přírodě, dát jim volnost, možnost žít v jejich přirozeném prostředí.

Podaří se vrátit dvě vlčí děti lesu? To vám už prozradí kniha samotná. Ať už jste teenageři nebo dospělí, určitě vám tento příběh dvou vlčích „bratrů“ zanechá stopu ve vašich srdcích. A možná ve vás vzbudí i pocit, že se máme od přírody co učit.

Až k slzám mě dojala tato pasáž:

Byli nádherní a sebejistí, když jsem je spatřila, běželi přes louku, kožich mokrý od deště, uši dozadu, rozčiloval je vítr, viděla jsem, jak prchají s ocasem mezi nohama, viděla jsem je běžet za svými mláďaty, vyzvracet kořist, vrtět ocasem na své souputníky, olizovat matčinu tlamu, viděla jsem je vrčet ze strachu, viděla jsem je spát, viděla jsem je uvízlé v pasti, kdy měli za to, že už je konec, viděla jsem je překvapené v příkopě, s tlapami nebo zády zlomenými od auta, viděla jsem je otrávené, avšak ještě živé a slintající, viděla jsem je  funět, sedět v lese, viděla jsem je postřelené puškou, viděla jsem je přes satelit, viděla jsem do nitra jejich buněk, viděla jsem je čisté i šíleně špinavé, viděla jsem je pár hodin, pár měsíců i pár let po smrti, viděla jsem je hladké, jako by je někdo vykartáčoval, i prolezlé červy, viděla jsem je tolikrát, že jsem je přestala počítat. A jednu věc vím jistě: nikdy mi nenaháněli tak velký strach jako myšlenky některých lidí.

Milujte vlky, bojte se člověka. Mia

Na konci knihy najdete pár stránek s fotografiemi, díky kterým se příběh ještě více zhmotní. A věřte nebo ne, přesto, že se jedná o dokumentární příběh, Giuseppe Festa napsal knihu tak, že se čte stejně jako napínavý román.

Autor: Kateřina