Kniha Beton a hlína vznikla díky tomu, že nakladatelství Host chystalo edici Klimatex. Hanišová původně opravdu zamýšlela zůstat u románu, ale psaní po pár týdnech s neúspěchem odložila. A přišel nápad na rozhovory s těmi, kdo jsou v oblasti udržitelnosti angažovaní a jsou aktivní v oblasti ekologie. Vítám, že Viktorie Hanišová k sobě byla na počátku kritická a zvážila různá hlediska. Jen díky tomu mohl z vybraného tématu vykrystalizovat pohled na určitou skupinu lidí, jimž potřeba souladu člověka s přírodou ovlivnila životy.

Rozhovory se obecně zdají být otevřené, necenzurované, uvolněné. Odpovídající se nebojí Hanišové oponovat. Co dotazované spojuje, je touha pomoct přírodě, vrácení se k tomu, co nám příroda může přirozeně poskytnout, budeme-li se k ní chovat s pokorou. Člověk si bere z planety vše, co se mu zlíbí. Ale velmi málo jí vrací. Věřím, že tato kniha čtenářům dokáže vnuknout zamyšlení nad spoustou záležitostí. Mně tam ale k dokonalosti ještě něco chybí, není to pro mě ucelený obraz. Musím nicméně vyzdvihnout to, co by si měl čtenář uvědomit – že už samotný jedinec je hybatelem mnoha věcí!

Co musím knize vytknout, jsou černobílé fotografie. Barevné by daleko lépe vystihly atmosféru – tu přírodní a přirozenou, což je i myšlenkou této knihy. Zároveň chápu i druhý aspekt – černobílé jsou méně nákladnější a ekologičtější.  

Název Beton a hlína úžasně koresponduje s náplní knihy a oceňuji takový nápad. Beton je pro mne vyjádřením města nahuštěného lidmi a budovami. A hlína znamená, že i městská džungle skýtá skulinku pro to vytvořit si i v tomto nehostinném prostředí přírodu anebo podporovat každou možnost jejího žití a rozšíření.

V každém člověku, s nímž vede Hanišová rozhovor, spatřuji v dnešním zrychleném světě hrdinu. Nebojí se jít proti proudu, často jsou mezi nimi průkopníci v oboru, kterému se věnují a rozvíjejí činnosti, které jsou pro většinovou společnost mimo jejich úhel pohledu. Často se také potýkají s tím, že jim státní organizace házejí klacky pod nohy a podpora přírody se tak rozporuje.

Některé rozhovory ve mně rezonují více, jiné méně. Hlubší dojem ve mne vyvolal například text Zahrádka jako dlaň, v němž se dozvídáme o zahrádkářské kolonii umístěné přímo v srdci Brna. Dotazovaná zahrádkářka nám niterně vypovídá, co pro ni, její rodinu i ostatní uživatele tamních zahrádek tyto pozemky znamenají a co jim poskytují. Zdaleka se nejedná jen o prostor pro pěstování. Proto i mě pobouřilo, že záměrem města je zahrádky zrušit a vybudovat zde něco jiného. Nad tím musí člověk kroutit hlavou. První rozhovor je o komunitní zahradě v pražské Tróji – Kuchyňce. Jedním z členů a zároveň jediným placeným zaměstnancem je svérázný Ondřej Rynda. Utkví v paměti hlavně kvůli Ryndově projevu, který je rozvolněný a hovorový. Rozhovor Půda, která nás živí, je tenčí než slupka jablka je pohlazením na duši.  Alena Malíková si v sobě chová nádherný vztah k přírodě a půdě. Umí pěkně vyjádřit své myšlenky. Ale to se týká i jiných dotazovaných. Zkrátka záběr knihy je široký díky zpovídaným lidem.

 
Vnímáte-li tuto problematiku jako něco, co je potřeba řešit, sáhněte po Betonu a hlíně. Třeba vám také vnukne nápad, jak něco změnit či zlepšit.

Autorka: Radka

Četli jste tuto knihu? Zanechte nám u ní slovní recenzi a získejte body ve věrnostním programu.