Novinka Blanky Malé: humorná i pikantní – mimořádně se slevou 25 %

Psycholožka Jana Kovařovicová o attachmentu

archiv revue
Nakladatelství Synergie vydalo knihu Citové pouto, která přináší zcela nový pohled na partnerské vztahy. Na jejím překladu se podílela psycholožka Jana Kovařovicová, která sama teorii attachmentu používá. V rozhovoru vysvětluje, co všechno má na citové pouto vytvořené v dětství a partnerské vztahy v dospělosti vliv.
Název knihy Citové pouto i její podtitul Teorie attachmentu v partnerských vztazích působí trochu tajemně. Mnohým se dnes při slově attachment vybaví spíše příloha k e-mailu. O co se vlastně jedná?
To máte pravdu, slovo attachment se používá v mnoha významech. V oblasti psychologie se attachment obvykle překládá jako vztahová vazba, citové pouto, přilnutí či připoutání, ale pravda je, že žádná z těchto českých alternativ se tak úplně nevžila, a tak se stále setkáváme i s původním anglickým názvem. Ale ať už použijeme jakýkoli termín, vždy budeme mít na mysli skutečnost, že není lhostejné, jakým způsobem rodiče pečují o své děti v prvních dnech, týdnech a měsících po jejich narození. Kvalita rané péče ovlivní dítě po celý zbytek jeho života, a to včetně kvality jeho budoucích partnerských vztahů. Dostatečně dobrá péče rodičů umožňuje dítěti, aby se vnímalo jako dobré a láskyhodné, toužilo po společnosti ostatních lidí a umělo se těšit z jejich blízkosti, tj. vyvine se u něj jistý typ citového pouta; pokud tomu tak není, u dítěte se vytvoří některý ze tří typů nejistého citového pouta.

Jak se projevuje typ citového pouta v partnerských vztazích?
Jedněmi z prvních, kteří se souvislostí mezi typem attachmentu v dětství a kvalitou partnerského vztahu v dospělosti zabývali, byli Cindy Hazanová a Philip Shaver. Na konci 80. let minulého století publikovali tzv. „kvíz lásky“, ve kterém požádali dobrovolníky, aby vybrali jeden ze tří výroků, který nejlépe vystihuje jejich pocity a postoje v partnerských vztazích. Tyto výroky odpovídaly různým typům citového pouta a zněly následovně:

• Nemám problém s blízkostí ve vztazích. Rád přijímám podporu svého partnera a nevadí mi, že i on potřebuje mě. Nemám velké obavy z toho, že mě můj partner opustí a neděsí mě jeho přílišná blízkost.

• Přílišná blízkost druhých je mi nepříjemná. Mám problém jim plně důvěřovat a nemám rád pocit, že jsem na někom závislý. Znepokojuje mě, pokud se mi můj partner příliš přiblíží. Moji partneři obvykle touží po větší intimitě, než jaká je mi příjemná.

• Druzí obvykle nestojí o takovou blízkost, jakou bych si přál. Často mě trápí obavy, že mě můj partner dost nemiluje a mohl by mě opustit. To, že toužím po úplném splynutí, některé lidi děsí. Ve svých dalších výzkumech pak autoři prokázali souvislost mezi typem attachmentu v dětství a postoji k partnerským vztahům v dospělosti.

To nezní moc povzbudivě. Znamená to tedy, že naše minulost určuje naši budoucnost a my s tím už nic nenaděláme?
Naštěstí tomu tak není. Typ attachmentu není daný jednou provždy, lze jej změnit. Pokud lidé v dospělosti porozumí tomu, že právě jejich typ citového pouta negativně ovlivňuje jejich život, mohou se pokusit to změnit, ať již sami či s pomocí terapeuta. Kniha Citové pouto jim bude na této cestě neocenitelným pomocníkem. Naučí je rozpoznat vlastní typ citového pouta, určit typ attachmentu u partnera a dá jim praktické návody na to, jak dělat věci jinak a lépe. Vzhledem k tomu, že párové poradenství založené na teorii attachmentu, běžně dostupné v západních zemích, je u nás dosud v počátcích, může být tato kniha zajímavá i pro odbornou veřejnost.

Znamená to tedy, že teorie attachmentu není dosud v běžném povědomí laické i odborné veřejnosti?
To nelze říci, pravda ale je, že znalost teorie attachmentu ještě není zcela běžná. Jistě to souvisí i s tím, že sama tato teorie není až tak stará. Její počátky spadají do 60.–70. let minulého století a jsou spojeny se jménem Johna Bowlbyho. John Bowlby svými výzkumy prokázal, že dítě potřebuje pro svůj harmonický, fyzický i psychický vývoj blízké citové pouto s jednou stálou vztahovou osobou. Tato osoba se pro ně stává bezpečnou základnou, na kterou se dítě může kdykoli obrátit; nabízí dítěti tělesnou a citovou blízkost, uklidňuje jej ve chvílích strachu a nejistoty, dodává mu sílu a touhu zkoumat okolní svět. Bowlby se domníval, že schopnost „být ve vztahu“ zvyšovala z evolučního pohledu naši šanci na přežití. Lidé, kteří v dávných dobách spoléhali jen sami na sebe a neměli nikoho, kdo by je ochránil, měli menší šanci přežít. Naopak ti, kteří měli svou blízkou a bezpečnou vztahovou osobu, měli i větší naději zůstat naživu, a svou schopnost vytvářet blízké vztahy pak předali i svým potomkům. Potřeba vytvářet blízké vztahy byla natolik důležitá, že ovlivnila i stavbu našich mozků; vyvinulo se tzv. „vztahové centrum“ zodpovědné za utváření a řízení našeho spojení s osobami, ke kterým nás váže citové pouto.

Znamená to tedy, že teorie attachmentu je stará cca 60 let, jaké pohledy na výchovu převažovaly na počátku minulého století?
Názory na výchovu se v průběhu generací mění. Na počátku minulého století věřili lidé
tomu, že jejich děti budou šťastnější, budou-li ponechány samy sobě a naučí se zvládat své emoce bez pomoci dospělých. Panovalo všeobecné přesvědčení, že mezi rodiči a dětmi by měl být zachováván náležitý odstup a fyzickými projevy náklonnosti by se mělo šetřit. Ve 20. letech minulého století byla velmi oblíbená kniha Johna Broaduse Watsona „Psychologická péče o kojence a malé děti“. Tato kniha varovala před nebezpečím „nadměrné mateřské lásky“. Autor ji věnoval „první matce, která vychová spokojené dítě“, tj. dítě zcela samostatné a soběstačné, schopné přizpůsobit se a samo si řešit své problémy, nebojácné a plačící jen v případě fyzického zranění, schopné soustředit se na hru i na práci, nezávislé na konkrétním člověku či místě. Z dnešního pohledu bychom takové dítě diagnostikovali jako dítě s poruchou attachmentu.

Zajímalo by mě, zda jsou poruchy attachmentu vázané na tzv. „západní kulturu“, či zda se projevují i v jiných kulturách. Existují takové výzkumy?
Po roce 2000 se objevuje řada mezikulturních studií vztahové vazby. Autoři těchto studií se všeobecně shodují v tom, že základní typy vztahové vazby najdeme ve všech kulturách, i když určité dílčí prvky závisí na místních kulturních zvyklostech; tyto rozdíly však nejsou statisticky významné. Lze tedy říci, že attachment je mezinárodní.

Překvapilo mě, že jste se podílela na překladu knihy, ač sama nejste profesí překladatelka. Jak k tomu došlo?
Ano, máte pravdu, jsem profesí psycholog. Nicméně kniha Citové pouto stojí právě na pomezí populárně naučné a odborné literatury, a i když nejde o žádné vědecké pojednání, ale o velmi čtivou knihu plnou příběhů a příkladů z praxe, je znalost teorie attachmentu, ze které vychází, nutností.

Znamená to tedy, že se ve své praxi zabýváte teorií attachmentu?
Jako psycholog a terapeut pracuji metodou rodinné terapie poruch attachmentu, především v oblasti náhradní rodinné péče, to je u dětí, které prošly zanedbáváním, týráním či zneužíváním a učí se nyní životu v bezpečí s důvěryhodnými lidmi.
Nenechte si uniknout zajímavé články!
Informace o nových článcích, soutěžích, knihách a akcích Vám rádi pošleme e-mailem.
Související produkty
Citové pouto
Čeština

Citové pouto

5.0 1
od 214
Líbí se Vám tento článek? Sdílejte jej s přáteli.

Nejnovější články

Pokud chcete svým malým předškolákům pomoci otevřít dveře do světa školního dobrodružství, máme pro vás tři super tipy na knihy pro předškoláky.
Hrom aby do toho… Jak může někdo pojmenovat hlavní hrdiny svého románu Jack a Rose a pak si s jejich láskou tak pohrávat? Vždyť od dob Titaniku je synonymem pro tu největší, avšak nejtragičtější lásku právě tato dvojice (hned po Romeovi a Julii, samozřejmě). Ach. A je jasné, že jsem si ty dva představovala přesně jako Kate a Lea z výše zmiňovaného filmu.
Někdo ukradl mrtvolu z márnice. Ten někdo ji položil na místo, kde policie najde hrob s desítkami zavražděných žen. Případu se ujímají dva agenti z dánské jednotky Task Force 14. David a Lucas mají svérázné vyšetřovací metody, skrývají temná tajemství a k smrti se nenávidí.