Belgický filozof, antropolog, psychoanalytik a spisovatel se zabývá tématy jako jsou desocializace, bezdomovectví nebo alkoholismus. Za román, jehož jedinou hrdinkou i základní zápletkou je psychoanalýza, získal belgickou cenu Prix Victor-Rossel. Svůj román představil na veletrhu Svět knihy 2017 v Praze a my jsme byli u toho.

Patrick Declerck žil léta v USA, 15 let pobýval v Paříži s bezdomovci, spal s nimi pod širým nebem, nechával se s nimi zatýkat policií, a to proto, aby o nich po tom napsal knihu Ztroskotanci.
Před několika dny vyšla jeho kniha Běsi, co mě sužují, která získala mimo jiné významnou belgickou literární cenu. Padl tady návrh, abych vám na začátek přečetl pár stránek z nové knihy, abyste si udělali obrázek. 

„Babička byla šílená, hysterická. Omdlévala, kdy se ji zachtělo. Pro nic za nic. Naschvál. Pro nějaký spor. Sebemenší překážku, která se ji postavila do cesty. Anebo prostě z nudy. Už v dívčím věku se tak jednou pro vždy zbavila všech náboženských povinností, když prohlásila, že kadidlo při obřadech ji kdoví jakým záludným a dosud neznámým etiopatologickým procesem nevyhnutelně působí ztrátu vědomí. Pravda byla prostší. Nedokázala zůstat zticha déle, než pár minut. Patřila k těm příšerným ženským, co musí neustále hovořit, aby se vyhli nějakému vzrušení, kterého je na ně příliš. Aby ukonejšily svou neurčitou úzkost. Závrať. Podezření ze své vnitřní nicoty, své nezmírné prázdnoty.
Ale stejně byla koneckonců ta záležitost s komatogenním kadidlem dost dobře vymyšlená. A taková duševní a tělesná nemoc, byť nikoliv ochromující a bolestná poskytuje jistá okrajová uspokojení.
Určité mechanismy, jimiž se libido, ta zběsilá lačnost jedné bytosti po druhé, postará, aby si ještě jakž takž přišlo na své, sice ne úplně, ale přece jen alespoň trochu druhotné výhody.
Nedělní úlejvky z církevního obřadu nebránily mé babičce chovat vysloveně antropologicky pověrčivou zbožnou úctu k šestákovým svatým ženám. Říkám svatým ženám, jelikož vzhledem k tomu, že schopnost ztotožnit se, je u hysteriček obecně, a u mé babičky obzvlášť, omezena na bezprostřední obzory, jejich základního egocentrismu.

Ve vaší autobiografické knize popisujete celou svoji rodinu. Píšete o babičce, o které říkáte, že to byla hysterka, mluvíte o svém strýci, který měl sklony k alkoholismu a také měl určité psychopatologické rysy a zároveň také hovoříte o svém otci, který měl pocit neustálého vykořenění a neustále utíkal. Chtěl bych se vás zeptat, jak se vám to podařilo napsat. Protože vy se vlastně v knize úplně obnažujete, mluvíte o věcech, o kterých většina lidí nemluví. Je to pro vás určitá autoterapie?

Ještě před tím, než odpovím na vaši otázku, tak bych chtěl říct, že už z té četby, kterou jste tady mohli slyšet, vidíte, že se jedná o pochybný žánr, pokud rovnou neřeknete, že se jedná o špatný žánr.
A my tady spolu ještě máme setrvat 45 minut a je možné, že těch 45 minut se vám bude zdát dlouhých.
Tak už konec rozvernosti. Říkal jste, že já se vlastně exhibuju, odhaluju a obnažuju mnohem víc, než je pro kolektivní vidění vhodné a to není rozhodně nic dobrého. Ale chtěl bych říct, že tohleto všechno vlastně nemá význam. Protože Nicklenstain říká, že my jsme za prvé, a především jako ostatní a to, že já jsem směšný, jistěže jsem, tak zrovna tak jako ostatní. A pokud já se tady nějak jevím, tak se jevím jako předmět nebo objekt umění, reflexe, filozofie a myšlenky.

Můžete nám říci, jaká cesta vás vedla k tomu, že se z vás stal psychoanalytik?

Naše rodina byla poznamenána četnými psychopatologiemi. Moje babička byla hysterka a omdlévala opravdu na objednání. A můj strýc byl žongléř v Kongu v 60. letech a když se vrátil, tak ho byl můj otec vyzvednout na letišti. Mně bylo tehdy 6 let a on k mi dal na hlavu svou žonglérskou čepici. Ale já jsem ji nechtěl, já jsem chtěl jeho revolver. A po tom všem, co jsem řekl, tak chápete, že dítě si musí klást otázku, jaký to má všechno smysl, když vidí ty dospělé, kteří jsou víceméně někdy dysfunkční. Taky je třeba říci, že rodinný lékař byl psychiatr a  psychoanalytik a on se přede mnou jevil jako Mojžíš, který rozděluje Rudé moře a vnáší do nepořádku určitý řád.

Trochu se vrátím ke své předchozí otázce. Protože ono se to jeví, jako že si vlastně vyřizujete účty se svou rodinou. Je tam vlastní autoterapie?

Já si nevyřizuji s nikým účty, ani se na nikoho nezlobím. Měl jsem štěstí, že jsem vyrůstal v takové rodině, ve které jsem vyrůstal. Dělo se tam spousta věcí, mluvilo se tam několika jazyky. Musíte si říct, že minulost je prostě minulost a tím to končí.

Ale dál vyprávím v knize svůj příběh a vyprávím také rodinný příběh, používám kazuistiky z jisté doby, kdy jsem se psychoanalýzou aktivně zabýval. Pochopitelně i kazuistiky jsou velmi přísně anonymní.
A proč jsem je tam vlastně potřeboval zapojit? Proto, abych poukázal na to, jak na nevědomí a na to, jaká je těžkost žití. A na různé patologie, kterými trpí obě strany.  Jak ten, který je analyzován, tak zároveň i psychoanalytik. Chtěl jsem poukázat na určitou těžkost společné lidskosti.
Nakonec to, že hovořím své rodině, tak hovořím o takové, která by mohla být rodinou nás všech. Vy nebo já určitě máme ve své rodině prostě něco, co se blíží k určitému bláznovství, šílenství nebo nějaké dysfunkci. A otázka zní:Co my s tím uděláme? Co uděláme, abychom nějakým způsobem přijali tyto věci, které máme z rodiny nebo to, co bych mohl nazvat kolektivní hloupostí nebo kolektivní blbostí?

Mohl byste nám trošičku popsat, jak jste žil v Paříži mezi bezdomovci? Protože já si těžko dovedu představit, že jste vlastně 15 let trávil někde pod mostem.

Tak pozor, na to se musí trošičku opatrně. Já jsem v rámci svého doktorátu z antropologie skutečně 4 roky žil mezi nimi. Studoval jsem je, sledoval, zajímal se o ně, sdílel jsem s nimi částečně jejich život, zatkla mě třeba policie, také jsem strávil noci v azylových domech, pochopitelně inkognito. Strávil jsem také nádherné noci v noclehárnách s 200 alkoholiky, kteří procházeli určitým deliriem. Ale je pravda, že jsem to dělal vždy jen několik dní za sebou. To dlouho nevydržíte. Za 72 hodin už si nemůžete dělat žádné poznámky, protože to je hrozně vyčerpávající. Jeví se to jako dobrodružné, ale já vás chci ujistit, že jsem velmi zbabělý. Ale pardon, teď už se neříká zbabělost, ale říká se opatrnost, takže jsem velmi opatrný. Potom, když jsem se stal psychoanalytikem, tak jsem působil nejdříve s privátními pacienty a potom v nemocnicích, tzn., že jsem se s těmito lidmi setkával po dobu dvaceti let. Když se podíváme na svět a vidíme, co je ve světě pokládáno za tzv.normalitu, tak já osobně preferuji úplně toho největšího blázna.

Chci se ještě vrátit k tomu, že když jsem byl malý, tak jsem nežil tak úplně daleko násilí. To násilí bylo poměrně blízko. Můj otec se rozhodl, když mi bylo 12 let, že odjedeme do Konga. A musím říct, že to opravdu tehdy nebyl dobrý nápad. A já jsem v těch 12-ti letech v Kongu viděl lidi, jak se mezi sebou perou a prali se tak, že se nakonec ubili k smrti. A to je otázka psychiatrická a antropologická a zní: Kdo jsme a kdo jsem vlastně já?

Navštívil jsem také Osvětim. Neříkám, že jsem jel do Osvětimi, protože to znamená něco úplně jiného. A musím říct, že všichni, ať to byli ti zlí nebo ti dobří, kati nebo oběti, tak všichni patří do kategorie homo sapiens.

V Americe jste vystudoval netypickou školu. Můžete nám říct, co vás vedlo k tomuto nápadu?

Když píšu knihu, tak musím psát o nějaké zkušenosti. A právě tyto zkušenosti jsem chtěl takto získat. A teď o tom píšu. V té škole jsem byl dvakrát, bylo to v Arizoně a musím říct, že mi trvalo rok a půl, něž jsem se vůbec k těm lidem tam dostal. Oni s Evropou vůbec nekomunikují, a kdybych neměl americký akcent, když jsem si nimi dojednával pobyt, tak bych se k nim vůbec nedostal. Chvilku mi to trvalo, než jsem se tam dostal, ale můžu říct, že teď jsem kvalifikovaný odstřelovač. Dokonce pokročilý. 

Když to takhle slyšíte, tak si musíte říkat, on se snad zbláznil. Z takového dobráka doktora, který pomáhal nejchudším a najednou se objeví tady v Arizoně a začne se školit, aby se stal vrahem a zabijákem?
A odpověď na to je, že to je stále stejné hledání, stále stejná otázka. Já se ve svých knihách zaměřuji na to, abych zjistil, kde jsou určité limity lidstva. A proto jsou tam otázky nebo témata násilí, alkoholismus, bláznovství. A na druhé straně i čistý rozum. Já s takovou fyzickou racionalitou v podstatě popisuji lidstvo i v jeho dysfunkci v monstrózním charakteru. 

Ve svých knihách píšete také o existenci Boha, ale já bych chtěl vědět nějaké další téma, které jako filozof považujete za nejožehavější téma v současném světě?

Když někdo řekne slovo Bůh, tak mám takový první reflex, že se zeptám: Kdo? O čem to mluvíte?
Protože podle mě neexistuje žádné blbější přesvědčení, než náboženské, at už je jakékoliv.
Představte si, že žijeme v nějakém prostoru, kde je deset tisíc miliard hvězd. A teď chcete, abych uvěřil, že boží syn byl truhlář, který byl nezaměstnaný a který pracoval v Palestině? 

Co se týká lidstva, tak musím říct, že to není můj oblíbený druh. Teď nemyslím na jednotlivce, ale musím říct, že druh homo sapiens není můj oblíbený druh. Kdybych si měl vybrat mezi homo sapines a psem, tak si vyberu psa, protože můj pes je nevinný a já ne.

Napsal jste nějaké stránky o svém psovi a musím říct, že mě to velice dojalo, protože mám taky psa. Jakého máte psa? A taky musím říct, že máte strach, že jednoho dne umřete v nemocnici a ten pes o tom nebude vědět. A bude říkat: On mě tady nechal? On mě opustil?

Klidně můžu jet do Arizony a můžu tam ze sebe dělat blbce, ale co úplně nesnesu, co nemůžu vystát, to je utrpení dětí a zvířat. Jakmile do něčeho vstupují děti a zvířata, tak to je něco pro mě. S tím se nikdy nesmířím. Také jsem nikdy nepracoval s dětmi v oboru psychoanalýzy, nikdy jsem jim neposyktoval tuto službu jako odborník. Když byla nějaká žádost, abych se tomu věnoval odborně, tak jsem to vždy odmítnul. A musím vám říct, že mi před 11 lety objevili nádor na mozku, ale nebojte se, není to můj obíbený nádor, ale přece jenom se k tomu nějak člověk přimkne. Tehdy mi dávali rok a půl života a říkali, že ten můj nádor je neoperativní a nakonec se dal operovat díky určitému technologickému poroku. Nejdřív jsem z toho měl hrůzu, ale pak to bylo lepší. Největší hrůzu mi působilo, že můj pes mě už nikdy neuvidí a nebude vědět proč. Takže jak malé děti, tak zvířata, jsou pro mě určitá hranice.

Text a foto: Lucie Toušová