Španěl Nicolás Obregón (1984) vyrůstal v Madridu a Londýně, ale jak sám říká, za svou duchovní vlast považuje Japonsko, které mu uhranulo už v dětství. Obregón vystřídal řadu povolání a díky tomu, že psal právnické texty a cestopisy, si vypěstoval přímočarý, srozumitelný a čtivý styl. Modrá světla Jokohamy z nakladatelství Kniha Zlín jsou jeho beletristickým debutem a nutno podotknout, že nadmíru zdařilým. Obregón uplatnil své stylistické dovednosti a využil svou lásku ke všemu asijskému. Ač Evropan každým coulem, děj svého příběhu zasadil do Tokia, které se bez přehánění stalo jednou z hlavních postav.

To, co by mohlo vyvolávat předsudky, se nakonec ukázalo jako skvělý tah. Japonské detektivky jsou odnepaměti proslulé tím, že se v nich řeší několik zamotaných zločinů naráz. Všechny zápletky jsou univerzální a na své si přijdou všichni, kteří mají rádi napětí. Román je mišmašem krimi, klasické detektivky i thrilleru a nedá se říct, která složka převažuje. Hlavní hrdina, inspektor Iwata, je takový japonský Harry Hole a nebojím se říci, že je ještě o kapánek brutálnější a temnější než jeho severský kolega. Oba muži mají mnohé společné a vy se těšte i na pár záhad, které se týkají přímo Iwaty.

Iwata je sympaťák s rozháranou duší plnou šrámů, kterého nezlomil nepřející osud ani šikana jeho nadřízených. Když coby buran z venkova dostane šanci pracovat na kriminálce v Tokiu, popadne příležitost za pačesy a rozhodne se vyřešit několikanásobnou vraždu. Čtenář by už v této chvíli měl zbystřit, protože Modrá světla Jokohamy jsou plná intrik, podrazů a konspirace. Iwata se brzy ocitne v roli psance a pouze s jednou hodně excentrickou pomocnicí se musí vypořádat se šíleným sériovým vrahem a zločiny v řadách policie.

V jiné zemi by se z Iwaty díky jeho skvělým dedukcím stala celebrita, ale ve zkorumpovaném Japonsku je z něj vyvrhel. Autorovi stačí pár vět, aby vám přiblížil reálie i problémy dnešního Tokia, a vše se děje v rámci příběhu. Jeho Japonsko si zamilujete, třebaže jde o drsnou zemi, kde už nikoho nevzrušuje, kolik lidí tu denně umírá. Na náš vkus je kniha možná trochu brutální a nevkusná, ale kvalitní příběhy jsou přece od toho, aby posouvaly hranice. Něco tu možná bude přes čáru, něco vás nejspíš pohorší, ale přesto budete cítit, že všechna zvěrstva i vulgarity sem prostě patří.

Číst o tom, jak to funguje (nebo spíše nefunguje) v Japonsku, je samo o sobě úchvatný zážitek a přiznám se, že knihu bych zhltla i v případě, že by nešlo o detektivku. Všechny zápletky jsou nadčasové a troufám si tvrdit, že Modrá světla Jokohamy budou bavit čtenáři i za padesát let. V tomto ohledu připomínají logické šarády Agathy Christie a stejně jako u Královny detektivek máte i tady teoretickou šanci, že případ vyřešíte, pokud budete schopní odhalit všechna vodítka. Jenomže na nějaké stopy si ani nevzpomenete, protože budete otřesení tím, čeho všeho jsou lidé schopní.