Po experimentální prvotině Koho vypijou lišky přichází Lidmila Kábrtová se sbírkou volně provázaných povídek, které udivují svou průzračností. Životy hrdinek, o nichž Kábrtová píše, jsou sice neurovnané, ba poházené, přesně jako životy většiny z nás, ale z literárního hlediska je zde vše na svém místě. Podobně jako v povídkách kanadské spisovatelky Alice Munroové se zde se slovy zachází jako s průhlednými fóliemi, aby náhodou nezacláněla tomu podstatnému: okamžikům, kdy se pohnou tektonické desky někde pod povrchem všedního dne a nic už nikdy nebude takové, jaké to… — ale bylo to vlastně vůbec někdy takové?