Název knihy pochází z úsloví použitého v Puškinově Evženu Oněginovi, kde je metaforou soumraku, přechodu mezi světlem a tmou. Rozvolněný ahistorický čas románu proměnil reálné zavolžské lesy, přenesené do mytického prostoru za Vlčí řekou (zvanou též jako Itil), v nadreálné a bezčasé Závlčí. Do této příznačné scenérie promítl autor groteskně nazřenou, bájnou, polozapomenutou Rus, plnou nezakotvených podivínů, vyvrženců a jurodivých – Rus rodící příběhy, které se v soumračných hodinách znehybnělého času proměňují v legendy.