Dveře otevřela drobná běloška k padesáti oblečená do legín pod květovanou zástěrou. Výraz měla strnulý a maskaru pod očima rozmazanou.
Nehty měla okousané až k prstům.
Řekla, že se jmenuje Janet Worleyová, a já jí sdělila své jméno, ukázala odznak a představila svého parťáka, který se jí zeptal: „Jak se máte, paní Worleyová?“
„Hrozně, díky za optání.“
„To bude dobré. Už jsme tady,“ ujistil ji Rich.
Conklin to s lidmi umí, zvlášť se ženami. Je tím tak trochu proslulý. Chtěla jsem zas okamžitě všechno vědět, což se mi stává pokaždé, když začínám pracovat na novém případu. Rozhlížela jsem se po hale, zatímco Conklin mluvil s Janet Worleyovou a dělal si poznámky. Vstupní hala byla obrovská, měla šest metrů vysoký strop a ozdobné sádrové římsy; po mé pravé ruce vedlo do vyšších pater točité schodiště.
Všechno bylo pečlivě uklizené, ani jedna třáseň koberce nebyla ohrnutá. Janet Worleyová právě říkala Conklinovi: „Můj manžel a já jsme jenom správci, víte. Tenhle dům má obytnou plochu dva tisíce osm set metrů čtverečních a máme svůj rozvrh prací. V posledních třech dnech uklízíme křídlo domu na straně Ellsworth Place.“
Při pohledu do haly jsem si pomyslela, že dům vypadá ponuře, což se od pozůstatku viktoriánské éry dalo čekat. Vstoupili jsme snad do staré anglické detektivky? Číhá tam někde Agatha Christie?
Janet Worleyová za mnou stále mluvila s Conklinem a měla jeho plnou pozornost. Chtěla jsem si ji vyslechnout, ale vyprávěla příliš zdlouhavě a já cítila, jak nás tlačí čas.
„Proč jste zavolala policii?“ zeptal se Conklin. „Radši vám to ukážu,“ odvětila Worleyová.