Takovým způsobem vypráví o holokaustu - přesněji o jeho podobě v Polsku na počátku roku 1941 - polsko-izraelská spisovatelka Ida Finková. Bez patosu, bez obviňování a výčitek vypráví příběhy všedních lidí; a i ty příběhy by byly všední, kdyby je neobkružovalo vědomí blížící se, všudypřítomné smrti.

Ve svých povídkách se přitom Ida Finková drží daleko od koncentračních táborů a statistik vypovídajících o zrůdně důsledném vyvražďování příslušníků jednoho národa. Její příběhy se odehrávají v domech, na ulicích, v polích, někdy pouze v hlavách jejích hrdinů. Kdybychom se pokusili hledat nějakou spojovací linku mezi jednotlivými příběhy, hlavní motiv knihy - byl by jím strach. Strach ze smrti, z utrpení, ponížení, hladu a především ze ztráty lidskosti.