Je tu podzim a na Pettsona padly chmury. Co s tím? Fiškus musí dědu za každou cenu rozveselit! 

Léto je nenávratně fuč, venku se ochladilo a za oknem panuje pošmourné počasí. Děda Pettson má mizernou náladu. Nechce se mu vůůůbec nic dělat — zrýt brambořiště ani nařezat dříví, natož hrát si s Fiškusem. Od rána jen sedí u kuchyňského stolu, zírá z okna a rozmrzele bručí. Zato s Fiškusem šijí všichni čerti. Lítá po židli, kouše se do ocásku, pak zas vyskočí na stůl a usrkne si dědova kafe, střelhbitě odpálí kostku cukru a vrhne se za ní na podlahu. Pettson kocoura zlostně okřikne. Už toho má tak akorát dost! Copak nemůže aspoň chvíli v klidu posedět? 

Fiškus pozná, že Pettson je opravdu smutný, a přemýšlí, jak dědovy chmury zahnat. Vyláká ho k jezeru na ryby! A nebyl by to Fiškus, aby u toho opět nevyvedl nějaký bláznivý kousek. Podaří se mu nakonec vykouzlit na Pettsonově tváři úsměv?