Tento zdánlivý rozpor lze vysvětlit úplně jednoduše – Kallentoft je prostě tak skvělým spisovatelem, že i jeho slabší knihy jsou jednoznačnými bestsellery! Ať (lidově řečeno) sáhne na cokoli, všechno se mu daří a nejinak je tomu i u tohoto třetího dílu (po Zackovi a Leonovi) „mytologické“ série, kterou píše společně s Markusem Luttemanem. Nevím, v čem spolupráce s tímto novinářem konkrétně spočívá, mám však za to, že jeho role je spíše marginální – i v případě Bambi se totiž setkáváme s „klasickým“ Kallentoftem, s jeho vytříbeným, originálním a pro spisovatelovy příznivce nezaměnitelným literárním stylem.

Jak již bylo zmíněno, knihou s názvem Bambi pokračuje série „inspirovaná řeckou mytologií“ (anotace), což (naštěstí!) není tak úplně pravda, protože ona inspirace je zde zcela okrajovou záležitostí. Jde zkrátka o nordkrimi se vším všudy a třebaže Kallentoft nahradil svou tradiční hlavní postavu Malin Forsovou vyšetřovatelem jménem Zack Herry, na obvyklé čtivosti a strhujícím ději se u tohoto autora nezměnilo nic.

Nález mrtvých těl několika mladých lidí v okrajové části Stockholmu zastihne našeho detektiva v době, kdy se úspěšně zbavil drogové závislosti a hodlá začít nový život. Jde samozřejmě o výjimečný případ, s jakým se dosud nesetkal a který kromě kriminalistické má i rovinu společenskou a politickou, zvláště pak poté, co počáteční teorie o masovém vrahovi začne dostávat povážlivé trhliny. Hromadná sebevražda? No dobře, ale proč by se teenageři z dobře situovaných rodin rozhodli k něčemu tak hrůznému? Postupem doby se konečně začne ukazovat nadějná stopa – nevinně vyhlížející růžové kuličky...

Za povšimnutí stojí, že švédský spisovatel se v knize dotýká problematiky mezi spisovateli kdysi tak oblíbeného okultismu. Toto téma, literárně dávno vytěžené a tudíž vyčpělé, dostává v jeho podání takříkajíc novou krev do žil, a to tím, že je zbaveno pseudopsychologického balastu a svým způsobem „racionalizováno“. Při četbě si možná položíme otázku, nakolik úspěšně se s touto určitě nelehkou výzvou vypořádal a odpovědi mohou být zajisté různé – třeba já jsem byl v tomto směru mile překvapen.

V každém případě je i z této knihy zřejmé, čím si Mons Kallentoft získal takovou popularitu mezi čtenáři detektivek na celém světě. Mimořádný cit pro navození zamýšlené atmosféry pomocí krátkých, úderných vět, dokonalý popis velkoměstské aglomerace a psychologicky velejemné sondy do nitra jejích obyvatel, resp. syrový a skutečnost nijak nepřikrášlující pohled na duchovní prázdnotu a beznadějnou uniformitu moderního městského člověka, znepokojující vykreslení společenského nihilismu, k němuž jakoby zákonitě směřuje kapitalistický systém postindustriální doby, poukázání na tristní situaci mladých lidí bez ideálů, korumpovaných vlastními rodiči – to všechno je v Bambi přítomno stejně silně jako v jiných Kallentoftových knihách. Přesto si v této souvislosti neodpustím jeden kritický postřeh.

Jakkoli tvrdě totiž kritizuje dnešní švédský „modus vivendi“, není si Kallentoft bohužel vědom příčin tohoto politováníhodného stavu, o čemž svědčí např. to, že si ani on neodpustil dnes už prakticky povinné adorování homosexuality – dvě ženy ze Zackova týmu se do sebe „zamilují“, aby se poté staly ještě lepšími policistkami než dosud... Morální rozklad té které společnosti začíná vždy tolerováním a posléze uzákoněním nepřirozených sexuálních praktik a drogy jsou dalším a vlastně logickým mezistupněm na této cestě k totální degradaci člověka. Pokud tedy Kallentoft nechává své dvě policistky vyznávající „alternativní“ sex s takovou razancí bojovat proti tomu, aby se lidem dostávaly do rukou drogy, pak se lze oprávněně ptát, zda by z logiky věci neměly být „tolerantní“ a uznat, že i narkomani mají právo na svůj alternativní životní styl...

Jak už bylo řečeno, Bambi nejsou Vodní andělé a ani Zack Herry není Malin Forsová. Což však nemění nic na tom, že je to pořád tentýž starý dobrý Mons Kallentoft, který nám má v detektivním žánru stále co nabídnout!

Autor: Jan Hofírek