Minimalistickým pásmem vzpomínkových záznamů, bodově nasvěcujících vzdálená místa paměti, Dagmar Urbánková evokuje původní bezprostřednost dětského vnímání světa jako nejbližšího domova, kde se na každém kroku nabízejí dosud nepoznané dojmy a vzrušující tajemství.

„Lezu do staré koupelny v rozpadlém chlévě. Jsou tu bakelitové vypínače; točím jimi vždy o sto osumdesát stupňů na jeden zátah. Když se to nepovede, musím znovu. Popraskané modré zdi, vlhko, netýkavky, divoké víno. Hlína rozhrabaná od kur; nic tu neroste. Všechno je temné a vlhké – bojím se jak blázen. Pod zbytkem střechy visí po pradědovi dřevěná socha anděla. Tu mám tady za oknem. Dívám se na ni, když teď píšu. Mezi jeho křídly si dělají hnízda ptáci.“