Kdo ho zná?

Alexej Sevruk je zcela neznámý autor. Jestli si on myslí, že je známý, tak se plete. Ale já o něm něco vím a vím, že něco umí. Když jsem dělal redakci jeho textu, měl jsem zprvu dojem, že pracuji na knížce velmi nadějného povídkáře z Polska, nadšení mě neopustilo, ani když jsem si řekl: Bělorus, Ukrajinec, Rusín — ve fi nále jsem zjistil, že jsem pracoval s texty básníka, kterému hranice nic neříkají. Pracuji s povídkářem, který rád dává realitě na frak. Umění povídky je velice ošidné — jinými slovy, ačkoli se většina čtenářů shodne v tom, že dobrá povídka je malý zázrak, nejeden z nich mě posléze napadne s tím, že je to lehčí než napsat román. Napsat dobrou povídku je umění. Být chlap a napsat ti „největší morousové a hypochondři zapomněli na své stařecké neduhy a starosti“. Inu, mládí — TO VYŽADUJE NEJEN MLÁDÍ, ale kus ničemnosti v sobě a velkou víru ve své psaní. Sevruk píše miniatury a není divu, že jeho hrdinové často zírají na svět jako žáby z kefíru. Není zde naděje, hlavní figura je rošťák, postavy jsou lhostejné, indolentní, lásky jsou předem odsouzené k zániku. Humor je temný — jen tak na okraj, aby se neřeklo. Hlavní hrdina symbolizuje něco, co nelze přežít, ale i v tom zůstává strach. A jako naděje nad námi stojí přesné povídky, básník miluje v intencích, které si určil sám. Není zde místa pro nicotu: „Jako Chazaři do Kyjeva; tak jsme tady, říkají, tak nás ber, nebo ne.“

Patrik Linhart